ČERCHOV 1042 m.n.m, léto 2016, 24,5 km, nastoupáno 858 m
VZHŮRU DO MINULOSTI …bylo nebylo…
…šklebíme se do dopoledního slunce. Přes nohy, zatuhlé z nehybného sedu v automobilovém posunovadle, nás šlehají stébla obilí, polehlého ve dvou pruzích průjezdem bezohledného čtyřkolkáře. Kousek před námi vykukuje z kmene staré jabloně žlutobílý obdélník turistické značky, částečně omytý léty dešťů a větrů. Je téměř úplně skryt v džungli zarostlé, staré úvozové cesty. Nebýt čtyřkolky, potřebovali bychom ke zdolání cesty mačetu. Vzduch se tetelí stoupajícími paprsky a skřivánčím cvrlikáním. Z ranveje blízkého rybníka, náležejícího katastru obce Pec, startuje kachna divoká, zvaná březňačka. Je červenec. Zvědavá masařka přilétá zabořit svůj vetřelecký sosák do krůpěje slané pochoutky, rodící se na mém výrazně vyčnívajícím nose. Odfrknu si, otočím přitom hlavu vpravo vzhůru…a vidím – další díl AKCE KOPCE – kapitolu čtrnáctou.
Běžíme z Klenčí pod Čerchovem. Běžíme krajem Chodů. Běžíme časem léta, téměř liduprázdným krajem. Krajem bzučících much, cvrlikajících skřivánků a šustících trav, krajem pověstí a těžké dřiny. Běžíme do Pece...a potom výše a výše, a výše...až na na kerch...na ČERCHOV.
Před chvílí jsme zamobilovali panu Janu Riedererovi staršímu, dobré duši vesnice, potomku starého dřevorubeckého rodu. Osobě znalé všeho řemeslného a všeho důležitého, co se ve vsi v posledních několika staletích událo. I proto je kurátorem místního Muzea dřevorubectví. Už včera nám na dálku slíbil soukromou prohlídku. Za chvíli budeme, kromě nasávání kilometrů do nohou, nasávat také nové informace do šedé kůry mozkové. Proč se nedovědět něco o místním životě v minulých časech?
Pižmoni v běhu zvědavě shlížejí na po levé ruce ležící údolí. Shlížejí ho od vyhlídky Chodovské skály. Na konci vesnice v údolí ležící, na konci vesnice Trhanov, stojí stejnojmenný zámek. Copak zámek, ten není tolik profláklý, ale jeho bývalý majitel a zakladatel…
…Trhanov je zámek vybudovaný Wolfem Maxmiliánem Lamingerem z Albenreuthu – zvaným Lomikarem – mezi roky 1676 a 1677. Vybudován byl v barokním slohu a sloužil jako letní sídlo. Kolem zámku začala vznikat vesnice nazvaná Trhanov. Lomikar zemřel na mrtvici 2. listopadu 1696, necelý rok po Janu Sladkém Kozinovi, vůdci zdejšího povstání proti vrchnosti, který při své popravě v areálu plzeňského pivovaru podle pověsti pronesl: „Lomikare, Lomikare! Do roka ha do dne budeme spolu stát před súdnú stolicí boží, hin sa hukáže, hdo z nás!“
Pižmoni přibíhají kopcem po vesnické silnici ke kapličce. Z jejich otevřených dveří vykročí sympatický pán a už zdálky nás zdraví: „Vítám vás na Peci, sportovci!“
Nakročíme do budovy muzea. Stydlivě…máme totiž odběhnuto zhruba prvních pět kilometrů…obávám se, že jsou již cítit. Naštěstí je prohlídka ryze soukromá, tudíž jediný, kdo může být lehce pohoršen, je náš ochotný průvodce. Je na něm však vidět, jak rád by se o své nemalé znalosti místních reálií podělil. A je ochoten kvůli tomu i něco vytrpět!
Následuje smršť. Obávám se, že kapacita mého mozečku vše nepojmula…
to máte: výrobu foukaného tabulového skla… výrobu korálků... ...barterový obchod s indiány prostřednictvím překupníků... Pecský sklář prodá za směšný obolus 1000 korálků překupníkovi. Překupník odpluje do Ameriky, kde vymění 1000 korálků s indiánem, lačnícím po lesklých cetkách...v poměru: 1 kůže bobra vyčiněná, vysušená a vypnutá za 11 korálků. Překupník kupuje velký měšťanský dům v centru Philadelphie za zhruba...5000 korálků... ...pecský sklář dál robotuje pro Volf Maxmiliána Lamingera alias Lomikara… ...čtyřmetrové saně na svážení kulatiny z lesa… čtyřmetrové nebozezy na vrtání kmenů pro výrobu vodovodu… čtyřmetrový nádherný dřevěný betlém (v padesátých letech zachráněný před spálením indiánským kmenem Komančů) na půdě v bedně vystlané slámou… ...anebo: máselnice dřevěná na kliku… máselnice dřevěná pístová… máselnice dřevěná houpací… ...a nášup: smyčcový soustruh na dřevo… hoblík na výrobu sirek… březové louče na štípané… březové louče hoblované… ...a bonus: dřevěný curlingový kámen a… dřevěný drát!
A jaká měl takový hrdý dřevorubecký potomek Chodů vlastně privilegia? Když si – například – v rámci robotní dřevorubecké povinnosti při svážení dřeva nesrazil vaz, ale pouze se zmrzačil, nemusel již chodit na dřevo…mohl se v údolí věnovat například výrobě šindelů…jednou za rok se dobelhat do hory, vzít si jeden kus dřeva zdarma…a vyrobit si z něj protézu!
Loučíme se s panem Riedererem a plni nových poznatků, opouštěje Pec po modré turistické značce (Pecácká cesta na Čerchov). A je to robota! Zatímco Chodové ji ze zásady odmítali, Běhové ji programově vyhledávají.
Každým krokem navlékáš korálky výškových metrů. Do zdřevěnělých končetin se ti zavrtávají hroty stovek nebozezů a z pusy máš rozžhavenou pec. Nepovolíš, stále běžíš. Do chůze nepřejdeš. Tady se taví fyzička. Pod vrcholem máš pocit, že jsi byl v hoře pro protézy už dvakrát!
Klekl mi mobil, klekly i hodinky,
jenom pár komor dál chrlí lávu,
z okraje do hor mířící pěšinky
potem svým zkrápím žloutnoucí trávu.
Za zády Chodů památné údolí,
před zraky prudké čerchovské svahy,
na triku mapu krajiny od soli
co bílý důkaz úporné snahy.
Pěšinou dusanou dřevorubci, Kozinou a Jindřichem Šimonem Baarem, každým metrem svahu dostávám se do ráže. Se srdcem těsně před erupcí, v přetěžké robotě sám sobě feudálem sbírám k běhu chabé zbytky kuráže... ...bych na vršku hrdě zvolal, hlasem rozklepaným co veškerý úd: "Lomikare, Lomikare, hola hola, do hodiny a do dne zvu tě na nožní súd! Hyn sa hukáže!"
Na kótě Čerchova sa hukázalo. Hukázalo sa, že jsme na ní sami. Na Čerchov je totiž náročná cesta…na Čerchov totiž nevede lanovka. Ani žádný Chod tu na nás nečeká. Natož nějaký chodec. Jen jeden Sed. V pokladně Kurzovy rozhledny…rozhledna! Výstup na jakoukoli rozhlednu si jako důslední kochači přece nemůžeme nechat ujít.
Nemaje brýlí, myslel jsem, že druhá část našeho okruhu Českým Lesem již bude stoupání prosta. Když jsem na nejvyšším bodě, je přeci nad slunce jasné, že dále už budu jen klesat. Sestupujeme z Kurzovy rozhledny a těšíme se na seběh, při němž, doufáme, půjde jen o kochání. Jak říká Sandhall: „Z kopce nemusíš vůbec běžet, stačí když jen budeš házet nohy před sebe.“
Ó, jaká mýlka!
Na mapě existují takové čárečky. Říká se jim vrstevnice. Okem bez brýlí neviditelné. Cesta kolem Malinové hory se kvůli nim stává cestou překvapení. Místo mírného seběhu se pravidelně střídá prudký seběh s prudkým výběhem. Pohraniční ploty (jejich ukázka v podobě pár metrů ostnáče byla ponechána na vrcholu Čerchova pod Kurzovou věží) jsou už 25 let rozebrány, takže si můžeme pod hřebenem, v převážně bukovém lese procházejícím podél hranice s Německem, pěkně naklepávat „protézy“.
Síly valem ubývají. Zvlášť pozorní bychom měli být zejména na úseku kolem „Koňského kamene“, vyčnívajícího na okraji lesní cesty. Je na něm vyryt reliéf koňské hlavy a datum 1824 s křížkem. Kůň muže, který jel po bývalé královské cestě z Řezna (Regensburg) do Prahy, po něm totiž uklouzl… načež si jezdec zlomil vaz. Po této cestě už za Rudolfa II. (a najisto i dávno před ním) chodily generace strážců hranic – Chodů.
Ti asi měli fyzičku! Ostatně, celý kraj je jaksi sportovní. Vždyť nedaleko odtud leží vesnice Poběžovice a celý okolní kraj je plný Stadiónů. Stadiónové byl šlechtický rod, který sídlil v oblasti Českého lesa už od konce 17. století. Vymřeli na počátku 20. století. Asi byli hodně populární, protože mají po celém světě monumentální pomníky. Například Stadion Maracaná, Stadion Wembley nebo Strahovský Stadion, že.
Dobíháme zbití zpět do Klenčí pod Čerchovem. Deficit tekutin nás nutí zakoupit si ve večerce u místního vietnamského jihočecha petku kofoly a pár plechovek nealko piva. Lednička mu funguje, takže bereme spokojeně do dlaní vychlazené blaho. Vyzuti usedáme na kořeny vzrostlé lípy, zdobící náměstíčko v městysu. Ze zdi zrekonstruované budovy Staré Pošty na nás kouká kamenný generalissimus Suvorov, který zde 14.12.1799 při návratu z Itálie, rok před svou smrtí, nocoval.
Charakteristický syčivý zvuk otevřené plechovky ukončil další kopcovitý „výklus“, dlouhý 25 km. Naše letošní forma se však k ideálu ani zdaleka neblíží…není tedy divu, že nám dal slušně zabrat.
Než odjedeme, ještě mi to nedá a zkusím otevřít neoznačené boční dveře od Staré Pošty. Překvapivě nejen otevřené, ale dokonce skrývající místnost informačního střediska. V místnosti sedí slečna ve službě a před slečnou na stolečku stojánek z turistickými známkami Klenčí. Na poslední chvíli tedy ještě za 30 káčé rozmnožím svou sbírku dřevěných placiček!
Dnes jsme na Čerchově odvedli skutečně „dřevorubeckou práci.“ Ve srovnání s dřinou, kterou tu po staletí odváděli místní v robotě, to však byl slabý odvárek. Odjíždíme příjemně unaveni a spokojeni. Nebýt hodinové zácpy na dálnici D5, do které jsme zapadli „rovnými koly“ – a při které generalissimus Sandhall usnul jako Suvorov v Klenčí na Staré Poště – jednalo by se o dokonalý sobotní výlet.
Příště se přesuneme do Orlických hor, kde nás čeká nohami nadšených běžeckých hobíků ještě nepokořená VELKÁ DEŠŤNÁ…
…a za 4 roky…
…DOLŮ DO BUDOUCNOSTI? …bude nebude?
Bude závod Půlmaraton Český les 2020 (ČESKO – NĚMECKÝ PŮLMARATON), který má startovat z NEMANIC u Klenčí pod Čerchovem tuto neděli, nadlouho posledním společným hromadným proběhnutím rodu Běžců po krajině Chodů? A nejen po ní? Jak dlouho ještě budou na počátku 21.století vymírat rody Závodníků?
Covide, Covide, do roka ha do dne budeme spolu stát před súdnú stolicí boží, hin sa hukáže, hdo z nás!“
Šleha běhá... 