Honitba u Pohoří na Šumavě aneb na Kamenec v novohradských horách

1.11.2020 28,9 kmpřevýšení 605m

Hned na úvod dnešního reportu bych chtěl zklamat lovce senzací. Ne, pravidelný čtenář oběživ typu Hrom, Luk, Tětiva, Mžik pro tebe, Šíp, Blesk, či Šťour se po přečtení titulku jistojistě nedostane do vzrušivého, konzumního čtenářského rauše. Následující řádky textu mu nesplní to, co slibuje. Ani fotografie níže vylepené nepolechtají jeho na lákavé tvary citlivou sítnici. Ne a na a ne – ač tomu nadpis k akci slibně napovídá – ani ohmatavač lechtivých, na křídovém papíře barevně se lesknoucích fotografií se při prohlížení neorosí… Čtenáři a sjížděči výše zmíněných i jim podobných periodik, můžeš v klidu zacvaknout panty kompu…

…titulek i obsah článečku je totiž určen pro nudnou, majoritní společnosti zcela lhostejnou minoritní skupinu. Skupinu tzv. „pobíhačů.“ Majorito, prosím, navštiv jinou internetovou adresu, případně se odsuň do stříbrné či bílé skříně pro jedno…neboť jediné vzrušení ti zde hrozí z rozčilení.

I vy, členové minority, promiňte. Hlava mi totiž již tak neslouží. Proto – ač měl být převážně o ní a o jejím létání v oblacích, bude příspěvek spíše útržkovitý, přízemní. Tedy bez hlavy a paty, přestože si taškařici obě protilehlé části těla prožily měrou opravdu vrchovatou.

Takže – my, tři členové běžecké minority, jsme jednoho pošmourného podzimního dne, protkaného majoritními úvahami o uzavření tohoto, tamtoho či tohohle, otevřeli již zmíněné hlavy, dali je dohromady a vymysleli plán už dvacáté AKCE KOPCE. Hlavy dohromady ani moc dlouho nebyly…dohodly se totiž velmi rychle. Přece nebudou někde zalezlé, když si mohou brutálně zkoncentrovaným kyslíkem propláchnout svůj poloprázdný obsah v jednom z nejčistších míst Česka, v jednom z nejtišších míst Česka, v jednom z nej míst Česka…pro minoritu.

I vydali se jedné neděle léta páně 2020, v roce silně na odpis, v čase již silně podzimním…vydali se Šleha a rodní bratři Sandhall s Ondrou, sestupně dle devastace organismu, v čase pršícího listí, druhého toku tokajících zbytků tetřevů a čvachtajícího marastu…vydali se do NOVOHRADSKÝCH HOR.

Novohradské hory (něm. Gratzener Bergland; také Freiwald) geomorfologický celek a pohoří, nacházející se na hranicích Česka a Rakouska. Na českém území se rozprostírají na ploše 190,21 km² kolem obcí Nové Hrady, Horní Stropnice, Benešova nad Černou, Dolního Dvořiště a Malont až ke státní hranici. Jejich jižní částí je v Rakousku Freiwald  a Weinsberger Wald, táhnoucí se až k údolí Dunaje. Jedinečnost Novohradských hor spočívá především ve vzácně zachovalé přírodě, která na české straně zůstala ušetřena zásahů člověka díky své poloze v bývalém pohraničním pásmu. (wiki)

Vydali se v čase, v kterémž se lesy nese šum deště, tichý puk červené muchomůrky a kolem uší přímo bolestivé ticho, rušené pouze šustotem a čvachtáním spadaného listí, v horším případě rychle se přibližující se zlověstný chrocht vyrušeného divočáka. Kam? K jihozápadnímu okraji euroregionu SILVA NORTICA. Kdy? V období, v němž se všemi ostatními regiony Česka (potažmo orouškované Evropy) přečasto nese charakteristický zvuk dupání běžeckých bot. Dupání podivně se klátících, mimo lesy na hubách ohadrovaných ovcí, které se k minoritní činnosti počínají čím dál častěji hlásit.

Vydali jsme se na túru. Na túru svobodného dechu. Kteroužto činnost provozuje minorita odpradávna – ne jen v časech různými způsoby zalepených hub. Na túru podle písmene F západoalpské horolezecké klasifikační stupnice. Co jest stupeň F západoalpské klasifikační stupnice?

Alpský stupeň F – snadné lezení, převážně v pasážích I, místy II. Sklon svahu do 30 °. Náznaky lezení. Alpská stupnice zohledňuje celkovou náročnost túry, tedy obtížnost skalních partií, možnost jištění, strmost sněhu nebo ledu, délku výstupu, (ne)možnost ústupu či jiná nebezpečí. (wiki)

Vydali jsme se na KAMENEC. Co jest takový Kamenec? Kamenec jest nejvyšší vrchol české části Novohradských hor. Od hladiny moře ke své tvrdé šošolce je vysoký 1172 metrů. Pravda – návštěvník, který není schopen zvládnout stupeň F (podle západoalpské horolezecké klasifikační stupnice), ostrouhá a prožije „vyvrcholení“ poněkud níže. Takzvaně podvrcholí. Řekněme…že nasraně. O tři metry pod. Kdo umí stupeň F, vyvrcholíc spočine na správném místě. Spokojeněji. O tom ale až později.

První metry okruhu ukrajujeme ze vsi LEOPOLDOV. Jedné z mála, které zde uprostřed hlubokých lesů zůstaly. (Na české straně oblasti konkrétně tři). Ani ves se jí říct nedá. Spíš osada. Je v ní totiž asi jen deset domů. Obyvatelé stavení u křižovatky lesních cest se silnicí nevěřícně odhrnují kuchyňské záclonky. Z auta se totiž právě do chladného rána vylouply tři neznámé postavy. Osoby za záclonkou zaujala zejména ta v bílé kšiltovce, obrácené dozadu. Zaujala je nejen kšiltovkou a stařeckými již pohyby kloubů, zatuhlých zadním sedadlem posunovadla. Zaujala je svým, v těchto končinách netradičním, ohozem.

Postava má sice pokrývku hlavy, ale jinak…jinak jest ohozena toliko jakýmsi hacafráčkem, tričíčkem s krátkým rukávem a značně vyšeptalými tepláčky, končícími těsně pod jejími rachitickými kolenními klouby. Kdyby zazáclonkaři věděli, že postava v hacafráčku byla v minulém životě tučňákem, v klidu by záclonky opět zatáhli.. Nevěda ovšem, vydrželi snad u odhrnutých až do doby, než tři běžící postavy zmizely v kopci za lesem.

Stoupáme zadumanou krajinou po NOVOHRADSKO – DOUDLEBSKÉ cyklistické greenway. Z výšky zhruba 790 m.n.m. Až tak jsme si nástup do hory ulehčili. Vzdálenosti k vrcholu našeho dnešního cílového kopce jsou ovšem značné. Proto jsme ostatně zvolili jako výchozí bod vysoko položený Leopoldov. Vybíhat ze vzdálenější vsi – do tmy bychom asi vrcholu nedocílili. Vesnice jsou zde totiž hoooodně na řídko. A my zvolna stoupáme. Prozatím zadumaně. Na pokec bude snad ještě času dost. Byla by totiž škoda rušit plky tichou krásu okolí. Stoupáme po asfaltu – po pravé ruce les, vlevo horská louka. Roste tu nějaké divný smrk. Se zelenými větvemi, rostoucími už od země. Takových ve vnitrozemí moc neuvidíš. Ani s kůrovcem se nejspíš zatím neseznámil. A není rozhodně sám. Všechny stromy…a vlastně celé okolí vypadá dosti zachovale. Myslím tím přírodu. Holt málo lidí. První, koho potkáváme, je ono. Ono zdálky vypadá jako žena, zblízka však, po vzájemném pozdravu, jako blonďatý hároš hlubokého hlasu a kroužkových náušnic, za obojek urputně držící statného vlka, který by nás dle svého dychtivého kukuče nejraději buď rád pozřel, nebo by se k běžící trojici s nadšením přidal. Kvůli možnosti první jsme rádi, že je k prstům Ona oním obojkem upoután.

To ještě nevíme, že setkání s člověkem jest v těchto končinách zážitkem zcela výjimečným. Za celý výběh totiž nakonec potkáváme všehovšudy pět lidí a jeden zapomenutý traktor s lidem šestým. Liduprázdná krajina je však pro městského človíčka balzámem na duši. Jindy, v jiném kraji, bychom bez ustání klábosili…dnes? Většinou mlčíme, vědomi si v tomto božském tichu nepatřičnosti slov. Zastavíš se na prostatické zastávce, kluci odběhnou v dál…a uši až zabolí. Nejsou na absolutní ticho zvyklé.

Uhlišťský rybník. Hladina jako zrcadlo, božské ticho, bezvětří. Klid. Čas se zastavil. Nepoznáš, která epocha vlastně probíhá. Mohlo by být století, ve kterém tu kráčel hrabě Buquoy. Mohl by být i středověk. Mohlo by být i století před naším letopočtem. Vypadalo to tu asi pořád stejně. Pravda, rybník jest dílo veskrze umělé, ale nevěřím, že v tomto dolíku nestojí voda jakékoli rozlohy už miliony let. Vzápětí stoupáme. Rovnoměrným, běhavým sklonem, úbočím kopce VYHLÍDKA 941 m.n.m. Mírné stoupání je na rozhýbání těla, ztuhlého sedadlem auta, ideální. Z obou stran cesty hluboký les. Až ke konci následujícího seběhu se po pravé straně rozestoupí. Další rybník. Huťský. U něj zatáčíme doprava. Po krátkém stoupání již dobře rozběhaní znovu sbíháme. K zaniklým vsím, jejichž názvy mnohé napovídají – bývalá Terčí Huť, bývalá Skelná Huť, bývalé Stříbrné Hutě. Krásné scenérie. Podzimní louky, po levé straně okraj Žofínského pralesa, který sousedí s přírodní rezervací Pivonické skály. Nejstarší přírodní rezervace Žofínský prales. Přes 200 let stará. Starší než známější Boubínský prales. Hrabě Buquoy by měl radost, některé stromy v pralese, který založil, ho přežily o stovky let. I my máme radost. Radost z pohybu, radost z…prostě radost! Běh je sám o sobě radostí, ale tady a dnes? Mám dojem, že jsme si k výběhu na Kamenec vybrali ideální termín. Optimální běžecká teplota, rosný bod, bez deště, dokonce i ukázky sluníčka, hustota návštěvníků nula celá nula prd, žádní divočáci…chrochtáme tu jen my – blahem. Zejména pak „peoplefobik“ Sandhall, ač to veřejně nepřizná, musí být z liduprádné krajiny v sedmém nebi.

Přibíháme k nejníže položenému místu běhu, Stříbrným hutím, položeným 741 m.n.m. Stříbrné Hutě (něm. Silberberg) se nacházející se v těsné blízkosti hranic a s Rakouskem, u soutoku řek Lužnice a Popelnice.

Počátky a doba největšího rozkvětu osady jsou neodmyslitelně spojeny se jménem sklářské rodiny Meyrů. V roce 1782 nechal Josef Meyr za svolení a finanční podpory novohradské vrchnosti postavit u Stříbrného vrchu sklárnu, kterou následně získal do nájmu. V okolí pak začala vznikat sklářská osada. V roce 1794 přibyla nedaleko sklárna a osada Bonaventura a obě sklárny zaměřily svoji činnost na výrobu křišťálu. Ten patřil nejen k nejlepším v Čechách, ale konkuroval i olovnatému křišťálu z Anglie. Sklárny se dále zabývaly výrobou rubínového skla, které vyvážely do přístavů Baltu a Severního moře. V roce 1794 vypukl ve sklárně požár, který zničil stáj, stodolu i hostinec, ovšem vlastní sklárna příliš mnoho škod neměla. Jelikož zde pracovali ti nejlepší skláři, stalo se brzy vyhlášené i místní broušené sklo. Začátek konce pro sklárnu znamenal rok1812 kdy ji převzal hrabJiří Buquoy a Josef Meyr zde měl zůstat pouze jako správce. Ten to ale odmítl, osadu opustil a usadil se ve Vimperku. Spolu s ním odešla řada odborníků. Sklárna nadále vyráběla luxusní sklo, které nacházelo odbyt ve Vídni, Terstu, Francii, Německu a Rusku. V rocce 1855 získalo na Světové výstavě v Paříži ocenění. Celkem tu pracovalo 50 brusičů, kteří pracovali ve Ferdinandově či Karlově brusírně. Postupem času však sklárnu zasáhl úpadek, který byl nejprve řešen snižováním počtu pecí. Když ani to nepomohl, byl provoz sklárny dne 17.8. 1881 definitivně ukončen. To mělo za následek výrazný pokles významu osady a odchod sklářů, kteří zde nenacházeli uplatnění. Skláře postupně nahradili především dřevorubci, rozmach zaznamenala domácí výroba knoflíků. V té době zde stálo 19 domů, ve kterých žilo 81 Němců a 50 Čechů. Ve 20. letech 20. století se zde uvádějí dva hostince, kovárna, výčep piva, obchod se smíšeným zbožím, dvě trafiky, a kasárna finanční stráže při kapličce. V roce 1921 je uváděno 16 domů a v nich 123 obyvatel. (wiki)

Celý den míjíme pevné značení s charakteristickým logem. Stojí tu už několik let, vydupané ze země místními nadšenci a patrioty, kteří v roce 2011 stvořili pro mne nejhezčí závod – SILVU NORTICU RUN. http://www.silvarun.eu/ – umožňující ti poznat celý region během 9 – 16 hodin (podle výkonnosti závodníka :-)). Jako Tučňák alias Morová Šleha a Sandhall jsme tu několik let po sobě křižovali lesy, louky a zaniklé osady v rámci závodních maratonů a ultramaratonů. Běhal se tu půlmaraton, maraton, Gemini maraton – závod dvojic na 90 km a dvě královské trati – 90 a 103 km. Nádherné vzpomínky na luxusní závody. Nostalgie z dob předešlých a slzička smutku za závod, ukončený po pouhých šesti ročnících, ze mne kapou při míjení každé značky, kterých jsou po lesích a vesničkách novohradských hor roztroušeny stovky. Neznám jiný závod, na kterém by si pořadatelé dali tolik práce se značením trati – pravděpodobně i v součinnosti s místní samosprávou. Věčná škoda, že se něco zvrtlo a poslední ročník závodu byl odběhnut v roce 2016.

Jsme na hranici. Ne, na hranici sil nikoliv. Sil je prozatím celkem dost, nejméně polovina jich ještě zbývá. Vždyť jsme zatím uběhli pouhých 10 kilometrů v nezávodním, kochacím tempu. Jsme na hranici s Rakouskem. Běžíme koridorem mezi tokem horní Lužnice a hraniční čárou, která je zde rovná jako přímka. Běžíme jím několik kilometrů až k mostku přes řeku, v místě zvaném Přístřešek pod Janským vrchem (vysokým 990 m.n.m.) Právě vbíháme do pohořské honitby. Jestliže máme za sebou trasu, ve které lišky dávají dobrou noc, tak před sebou máme trasu zcela bez lišek. Běžíme jednou z nejzastrčenějších lokalit Česka. Pohořská honitba jest druhým nejjižnějším místem země…a nejspíš prvním nejopuštěnějším. Železná opona tu skoro zastavila civilizační „pokrok“. A my dnes z této skutečnosti těžíme.

Ještě čtyři kilometry pohodového běhu, při kterém jsme se i malinko rozmluvili, čtyři kilometry lesem, kolem bývalé Janovy hutě. Běžíme kousek od v lesích schovaného rybníka Kapelunk…k nejopuštěnějším stavením, k malebné obci POHOŘÍ NA ŠUMAVĚ. Kdybychom na jejím okraji zabočili doleva po zelené turistické a kdyby koronáč znovu nevytvořil železnou oponu, mohli bychom zhruba po kilometru překročit hranici na hraničním přechodu pro pěší u Stadlbergu. Pár metrů od něj pramení „falešným českým pramenem“ Lužnice. Hlavní pramen řeky se totiž nachází asi 2 kilometry na rakouském území, u městečka KARLSTIFT, v němž se startoval už zmíněný 1. a 2. ročník Silva nortica run. Tehdy jsme si už Sandhallem pramen desetikilometrovým kolečkem (závodně) oběhli.

Přibíháme do kultovního Pohoří na Šumavě. Toto místo znamená pro mne esenci běhu. Zde jsem prožíval nejintenzivnější běžeckou euforii z celé mé „běžecké“ kariéry. Když se kopcem blížíš po silničce k vesničce, jsi již po padesáti čtyřech kilometrech fyzicky zdeptán…před kostelem v Pohoří ale nastoupí nirvána. Nádherné výhledy, klid, hlava v lati…navíc občerstvení chlebem s nejchutnější marmeládou na světě…prokazatelně! Vždyť nám její vzorek u pořadatelského stolečku na čerstvou skývu maže mistryně světa v marmeládách… http://www.blanka-milfait.com /…tohle děvče vždycky dokáže, co si umane! Kromě nej marmelády třeba napsat knihu roku nebo vyhrát italský skyrace Marmoladu! Její pomerančová marmoška nirvánu z běhu ještě umocnila…no, už tu nebydlí, přestěhovala se blíže k její vítězné Marmoladě. :-)… ( Životní příběh této energií nabité ženy stojí určitě za přečtení).

S chutí zastavujeme u kostela. Už je načase. Na čtrnáctém kilometru něco do sebe hodit. Kostel stojí na ideálním místě, už zdaleka se nedá přehlédnout. A má příběh. Tentokrát k němu přibíháme seshora. Z druhé strany. Od hranice. U kovové tyčky s logem závodu však chybí občerstvovací stoleček…jak rád bych znovu zanořil chrup s jazykem do marmelády a vrátil se o pět let zpátky…

Kostel Panny Marie Dobré rady byl vystavěn v závěru 18. století. Dne 30. května 1999 se věž a loď kostela zřítila. Kromě obvodových zdí zůstal zachován presbytář, který je využíván k bohoslužbám, kulturním akcím a setkáním někdejších obyvatel. Od roku 1958 je kostel chráněn jako kulturní památka. Pozdně barokní kostel Panny Marie Dobré rady nechal v Pohoří postavit majitel zdejšího panství hrabě Josef Jan Buquoy na místě starší kaple z roku 1779. Po druhé světové válce byli odsunuti německy mluvící obyvatelé a obec se přes snahu o dosídlení postupně vylidnila. V 50. letech byl kostel využíván jako stáj pro dobytek. Později se Pohoří dostalo do přísně střeženého hraničního pásma a v roce 1978 zde už žádní obyvatelé nezůstali. Naprostou většinu domů s výjimkou kostela, fary a školy zbořila armáda. Dne 30. května 1999 se po dešti zřítila věž, která při pádu zničila chrámovou loď. Zůstaly stát jen boční obvodové zdi a presbytář. Stalo se tak jen několik dní před nástupem dělníků, kteří měli kostel rekonstruovat. (wiki)

Teď už to máme k v vrcholu KAMENCE jen kousek. Přes louku za Pohořím, do mírného svahu, dlouhou smrkovou alejí po měkkém jehličí, kolem starých menhirů u křižovatky cest. Potom kolem památného, 30 metrů vysokého zeravu, stojícího u cesty jako strážce místní historie…a po zbytečně kamenitém úseku, který vypadá, že je snad na poměrně pohodlné cestě (nevím proč) vysypán kvůli názvu kopce nad ním.

Novohradské hory jsou atypické. Žádný opravdu prudký svah, žádný extrémní terén. Běhatelné od úpatí až k vrcholu Kamence. Nejtěžší metry si ale pro nás přichystaly jen pár desítek metrů před vrcholem. I ty se ale daly přežít během. KAMENEC nezapírá své jméno. Pod vrcholem a na něm se rozložily skály. Nebo spíš velké šutry. Samotný vrchol je tvořen skalní hradbou, na níž je umístěn geodetický bod. A ještě jedna dřevěná maličkost. Umělecké dílko. Soška. Nemůžeme se dopátrat, kdo jí vyřezal, proč ji vyřezal a koho či co má znázorňovat. Kdyby čtenář věděl, dejte nám, prosím, vědět.

Po necelých sedmnácti kilometrech nádherného proběhnutí stojíme pod vrcholem. Vrcholová kóta je ještě o šest metrů výše. Vrchol Kamence totiž leží na vrcholu kamene. Fotím tedy zpod kamene. Sandhall a Ondra mají horolezeckou minulost, takže jim nedělá problém zdolat celý kámen bez jištění. Šleha se však poněkud unaven zasekne někde v půlce výšvihu obtížnosti podle západoalpské horolezecké stupnice AD – více obtížné, převážně pasáže III. (III – obtížnost středně těžká – na exponovaných místech se doporučuje mezijištění. Trénovaní a zkušení lezci mohou překonávat úseky tohoto stupně ještě bez použití lana). Šleha to prostě nedá…Šleha se z posledních tří metrů po….!

Vrchol leží na hlavním evropské rozvodí LABE – DUNAJ. Na severovýchodních svazích Kamence se nachází prameniště Pohořského potoka. 350 m jihozápadně od vrcholu se nachází zřícenina hostince. Asi 1,2 km severně se v nadmořské výšce 955 m nacházela osada Paulina, kde letech 1780 – 1852 byla provozována sklářská huť. Po roce 1945 bylo rozhodnuto osadu zalesnit a dochoval se pouze kříž poněkud zvláštních tvarů. (wiki)

Odměníme se několika vrcholovými fotografiemi, soustem sacharidů a lokem sirupové vody. Během okamžiků odpočinku slyším zvuk, jichž se v těchto končinách vyskytuje opravdu pomálu. Obecně. Natož takových…zdá se mi, že jsem ho už někde slyšel…naživo nikdy…jen v jakémsi přírodopisném filmu…tokající tetřev? Po několika minutách nástup do seběhu. Bude za odměnu, nebo nám během něj během již ochablé síly dojdou?

Zpáteční cesta k Leopoldovu je na prvním kilometru seběhu stejná jako cesta na vrchol. Míjíme pařez po padlém velikánu, ozdobený vystavenou lebkou. Snad jako varování, abychom byli opatrní a nepřerazili se přes některý z vystouplých, slizkých kamenů a obnažených kořenů. Vzápětí odbočíme vlevo, na novou část oběhu. Opět po trase Silvy norticy run. Nohy začínají protestovat. Nezvedají se už dostatečně tak, abychom nemuseli dávat pozor na každý krok. Přece si z nepozornosti neusteleme. Za stálého sbíhání po chvíli další odbočka – tentokrát na úzkou asfaltku s příznačným názvem Třítanková cesta.

Velký, tichý les. 
S miliony zdravých stromů. 
Rostoucí až do nebes, 
bez škůdců a bez polomů. 

Sto deset minut v pokoře
 stoupáme jím ku hoře - 
výš než tisíc nad mořem. 
V nejčistším místě Česka 
hraniční každá stezka -
Kamenec však pokořen. 

Dlouhý a klidný je hvozd i zpátky,
jen hnáty běžců nemocné již - 
zkrácený krok vrůstá v zem vratký, 
i mírný seběh jim na obtíž...

...ale - v nejčistším místě Česka
i špína lesních blát hezká,
smirek všech asfaltů hladký...
...a každý metr tak krátký.

Dvoutrosková cesta by byl možná příhodnější název. Seběh je nekonečný. Svaly, rozbité z tisíců kroků terénem, vítají každou, byť jen malou rovinu. Vítaly by…ale není tu žádná. Pořád z kopce. Běh je činnost veskrze relativní. Někdy je seběh za odměnu, někdy…copak o to, Ondra je v pohodě. Je na rozbité nohy zvyklý. Sandhall se Šlehou mají ale letos závody pověšené na hřebíček, jen tak se běžeckým rokem plouží, tudíž se lehce trápí. Trápení ale není extrémní a cesta se nakonec, téměř po hodině a čtvrt prkenného běhu srovná. Jsme u Pohořského potoka, nazvaného námi interně Coca-cola river. Coca-cola river – přítok Černé, přítoku to Malše, přítoku to Vltavy, přítoku to Labe, přítoku to moře.

Necelých 30 kilometrů běhu…potůček potu, říčka duševní energie, řeka nirvány a…moře zážitků. Tak to byl náš dvacátý kopec. Zbývá jich ještě deset. Ještě deset plácnutí dlaní, deset vrcholových fotografií, deset okruhů, plných poznávání nových scenérií, zeměpisných, kulturních i sociálních zajímavostí, deset výběhů běžeckých nadšenců po krajích českých…spíš dva české (Sněžka, Plechý) a zbývajících osm…moravských (Praděd, Lysá hora, Radhošť, Malý Javorník, Vysoká, Hostýn, Velká Javořina a Děvín. Vypadá to, že za týden sfoukneme výběh „voko bere“ na nejvyšším kopci české Šumavy – na PLECHÉM.

Velký, tichý les. 
S miliony zdravých stromů. 
Rostoucí až do nebes, 
bez škůdců a bez polomů. 

Sto deset minut v pokoře
 stoupáme jím ku hoře - 
výš než tisíc nad mořem. 
V nejčistším místě Česka 
hraniční každá stezka -
Kamenec však pokořen. 

Dlouhý a klidný je hvozd i zpátky,
jen hnáty běžců nemocné již - 
zkrácený krok vrůstá v zem vratký, 
i mírný seběh jim na obtíž...

...ale - v nejčistším místě Česka
i špína lesních blát hezká,
smirek všech asfaltů hladký...
...a každý metr tak krátký.

Regenerace netrvala ani moc dlouho. Zvláště proto, že jsme se na zpáteční cestě dobře protáhli. Pár minut jízdy autem od Leopoldova jsme zalezli do lesa…a za pár minut dalších měli i dárek pro Ondrovu hladovou domácnost – půl tašky hub. Houbám, běžcům, přírodě a Novohradským horám zdar!

Morová Šleha

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s