Dokonale inundační výběh aneb na Plechém na plech

Právě jsem měl kroužit parkem ve Františkových lázních. Vžuňk, brm, brm, ham ham, plk plk…střídavě přičítat kraťoučká, zhruba kilometrová kolečka…plkat se spoluběžci, bumbat, papat, výjimečně klimbat pod stanem…a natáčet kilometry pro Hospic sv. Jiří v Chebu. Jenže máme rok 2020. Rok na odpis. Nedá se nic dělat, budu kroužit jinde. Jen jedno kolečko. Na pravou ruku. Virtuálně – v rámci a pro Františkolázeňskou 24hodinovku. Je mi jasné, že tolik kilometrů a koleček, kolik bych snad zmáknul v lázních, dneska asi nedám – ale slibuji, že se budu snažit…stovku určitě nedám, ale v horách musím aspoň třicet zvládnout!

15. 11. 2020 PLECHÝ 31 km (jedno kolečko) převýšení 790 m

Brm brm, brmbrmbrbrm…právě sedím z plechovou již prdelí na sedadle. Automobilu. Jeho vrzání se střídá s šustěním pneumatik po asfaltu, střídajícím se s drncáním podvozku na krajnici. Někde uprostřed mezi obloukem volantu a mým (fuj to sem selek) ksichtem ve zpětném zrcátku mne náhle upoutá přibližující se modrá cedulka. Přimontovaná na čele zídky, klenoucí se nad plochým údolíčkem, rozloženým na okraji jednoho malého pošumavského městečka. Mžourám a zaostřuji tak dlouho, až je k přečtení. Mžourají i mí spolujezdci. Cedulka přitahuje pohledy nás všech, sedících jako tři plechovky v nákladovém prostoru osobního vozidla – Sandhalla, Ondry a Šlehy. Ve stejném okamžiku vyprskneme smíchy. Je na ní napsáno: INUNDAČNÍ OTVOR. Normální tvor by cedulku nad otvorem minul bez povšimnutí, neboť by většině tvoří populace modrý obdélníček nic neřekl. Zaprvé by většina té většiny nevěděla, co chtěl cedulkou „básník říci,“ zadruhé by se možná menšina té většiny i urazila. My, malá částečka oné větší většiny, víme zaprvé taky prd, co jazykolomné dvojsloví na hranatém plechu znamená – a zadruhé nás to, na rozdíl od oné větší většiny většiny velmi pobaví! Pobaví nás různorodé představy o tom, co nápis asi znamená…máme totiž naprosto skvělou náladu a uši od ucha k uchu. Už asi deset minut. Proč? Kdo by taky neobdržel skvělou náladu, když by po čtrnácti dnech plahočení pod listopadovou inverzí nevyjel zničehonic z Prachatic do kopce…zničehonic z inverze přímo pod punťu?! Pozitivní inundace jak sviňa! 100%!

Parkoviště ve STOŽCI. Jsme na něm zcela zainundováni. Slunečními paprsky. Blaženě se v nich rochníme. Rochníme se v nich patnáct kilometrů od našeho dnešního cíle, nejvyššího vrcholu české části ŠUMAVY. Jednadvacátého kopce z třicetidílné série AKCE KOPCE. Rochníme se patnáct kilometrů pod kótou kopce PLECHÝ.

Plechý (něm. Plöckenstein) je 1378 m vysoká hora ležící v pohoří Šumava na česko-rakouské hranici. Je pátým nejvyšším vrcholem Šumavy, nejvyšším vrcholem české i rakouské části Šumavy a zároveň i nejvyšším vrcholem Jihočeského kraje a hornorakouského Muhlviertelu. Zároveň je devátou nejizolovanější českou horou. Severní svahy Plechého náleží do katastrálního území Nová Pec, zatímco jižní svahy patří ke katastrálnímu území rak.vsi Schwarzenberg am Bohmerwald (wiki)

Vyměníme civilní kůži za běžecké hacafráčky funkčních vlastností, které by nám měly pomoci vyšvihnout se těch patnáct kilometrů s lehkostí až k vrcholu. A pak, samozřejmě, zhruba i patnáct zpátečních do Stožce. Náš dnešní cíl není z parkoviště vidět. Ani náhodou. Mezi ním a námi stojí tisíce stromů, miliony pařezů a pahýlů, miliardy kamenů, kořenů a nekonečno částic vitamínu D. A osm set metrů převýšení. Inundační běh začíná v nádherném šumavském ránu, za dozoru statisíců malých oček. Oček, bulvících na nás z čiré vody několika pstružích sádek, sousedících s cestou do hory. Cestu naplánoval Šleha, Sandhall jí naklepal do mapy a Ondra totéž navrčel do závodních hodinek profláklé již značky. Dnes poběžíme na pravou ruku, což jest specialitou Sandhalla. Jeho mozek je zainundován představou o okruzích, běhajících se zásadně na pravou ruku.

Na naši Sandhalla zainundující poznámku, proč běháme okruhy stále na pravou ruku, se nám dostává neprůstřelné a stručné odpovědi: „Protože“. Šleha si ovšem myslí (v duchu), že Sandhall má pravděpodobně něco se středním uchem…pravděpodobně má zcela zainundovaný cavum tympani (bubínkovou dutinu). Nevhodným obsahem. Sandhalla to prostě v neznámém terénu táhne stále doprava. Sandhall však také jako správný analytik ví, že v případě bloudění se dříve či později ocitne zpátky ve výchozím bodě. Šleha s Ondrou jako nuloví analytici však právě zanalyzovali, že je oba bolí levá noha. A kdo za to může? Sandhall! Levá noha je přece bolí od toho, jak musejí běhat pořád doprava…bolí je proto, že je z věčných pravotočivých zatáček přetížená! Za všeobecného inundačního hlaholu (nebojte se – tichého, vždyť běžíme uprostřed lesa plného zvěře) se v klusu dohodneme, že tedy příští, dvaadvacátý kopec, poběžíme nalevo…i s vědomím, že se při něm návratu do výchozího bodu nemusíme vůbec dočkat!

Co se děje během prvních deseti kilometrů běhu? Nic moc. Jen běžíme. Běžíme prostě pár kilometrů do mírného stoupání. Vidíme? Stromy. Sem tam slunce. Pěkně do čela. To už je Šleha dávno v tričku…15. listopadu, v nadmořské výšce od 790 do 1100 m.n.m. Slunce ho dokonale rozinundovalo.. Tučňáci to holt tak mají. Pak běžíme dalších pár kilometrů do méně mírného stoupání. Vidíme stromy a pařezy. To už si i Sandhall s Ondrou vyhrnují dlouhé rukávy u funkčních mikin. Pak běžíme pár kilometrů do prudšího stoupání. Vidíme stromy, pařezy a pahýly. A lidi, co stoupají k PLEŠNÉMU JEZERU. V zimních bundách a kuliších. S pokožkou, očividně zarudlou a zainundovanou stoupáním a kilometry, lidi zdravíme. Pak běžíme ještě pár dalších kiláčků…nečekaně do stoupání. Mezi stromy, pahýly a pařezy. K závoře. K hranici 1. zóny národního parku. Inundace fyzična? 25%.

Přibíháme k vodní ploše. PLEŠNÉ JEZERO.

Plešné jezero (dříve Plekenštejnské jezero, něm. Plöckensteinsee nebo Plöckensteiner See) je ledovcové jezero. Leží ve výšce 1090, má plochu 7,48 hektaru, obvod 1242 m a největší hloubku 18,30 m. Objem zadržované vody představuje 617 000 metrů krychlových. Morénová hráz je vysoká 30 –40 metrů, kamenné moře sestupuje až 150 m pod jezero. O vyhloubení karu se postaral svahový ledovec. Jeden z jedenácti, které na Šumavě existovaly v době čtvrtohor. Dosahoval šířky až 1 km a byl ze všech nejširší. Po jeho ústupu zbyla na okraji karu čelní moréna z mohutných balvanů, která vytvořila přirozenou hráz. (wiki)

Vypadá nějak jinak, než před šestnácti lety, co jsem tu byl naposledy. Copak voda, voda je v něm stejně studená, stejně průzračně čistá a stejně černá jako tenkrát. Stačí ale pohlédnout přes hladinu. Nad jezero. Proměna je šokující. Místo do stěny deště a zelené stěny stromů nad hladinou koukám na stěnu ze sirek, propichující svými suchými špičkami blankytnou stěnu oblohy. Až ve vyšších partiích Šumavy si člověk uvědomí, co všechno zmohla za posledních pár let zvyšující se průměrná teplota a suché roky. S kůrovcem.

Teď teprve začíná ta pravá inundace! Karové jezero je totiž druh ledovcového jezera, které vzniklo v ledovcovém karu po odtátí ledovce, má většinou malou rozlohu, oválný tvar, prudké břehy, které jsou často tvořené vysokými skalními stěnami…ledovcový kotel (kar) je zahlouben do severovýchodního svahu nejvyšší hory na české straně Šumavy Plechého. Příkré závěrové stěny kotle s obnaženými skalami a suťovými proudy dosahují téměř k jeho vrcholu. Jezerní stěna je vysoká 260 m. Tak se ukažte, běžci…kdo nebude mít nahoře na hoře totálně zainundované svalstvo, je Terminátor! Škrábeme se pravou boční stěnou. Jsem překvapivě na chvostě. Klopýtám přes oblázky, kameny, šutráky, balvany a skalky, kloužu po kořenech, klacících a spadlých haluzích, vrávorám pod i nad padlými kmeny…a stehna se zprudka inundují. Mlékem. Inundace fyzična – 50%. Běžím do hory a tepu. Jak sviňa…fotografické zastávky nutné. Jinak bych asi brzy dotepal. Fotím za stálého dunění v krku a s parkinsonským třesem rukou. Stabilizátor má napilno. V nejprudším svahu valím krvavé bulvy na dvě děvčata: „Máme vám vyřídit tenhle pozdrav od vašich předběžců: „Dobrý den, velký Inundátore!“

Konečně Stifterův pomník a vyhlídka pod ním. Už bylo načase…

Adalbert Stifter, též Vojtěch Stifter (23.10.1805, Horní Planá – 28.1.1868, Linec) – byl česko-rakouský spisovatel, malíř a pedagog. Patří k nejvýznamnějším představitelům biedermeieru. Je dodnes aktuální svou kritikou nesnášenlivosti mezi národy a svým vztahem k šumavské přírodě.  (wiki)

Od Stifterova pomníku, kde na mne čekají Provokátoři, je na jezero nejhezčí pohled. Výhled na sever do Česka stojí taky za omrknutí. Čím větší námahu musíš pro spatření takové krásy podstoupit, tím větší potěšení z ní pak máš. Jenže – píle je málo, když ti bůh nedal talent…od této chvíle vím, že nohy už do konce výběhu nebudou v top formě.

Vybíháme k závěrečnému výšvihu. Mezi sirkami. Kupodivu i mezi poměrně početnou turistickou populaci, která se stoprocentně musela vydat chůzí k vrcholu už brzy ráno. Od Plešného jezera jsme předběhli nejmíň sto pět lidí, slunce nás inunduje ostošest a my jsme vysmátí na sto sedm procent. I mezi sirkami je krásně. Neboť nám umožnily vychutnat si panoramata. Přiběhneme pod vrchol a máme výhled do tří zemí. Za zády země krále Miroslava a vlevo, pod příkrovem mraků a smogu, Rakousko. Vpravo pod tímtéž Německo. Jen pár nadšených šťastlivců, co nejsou líní na krok, si může užívat vitamínu Dé, teploučka a nádherných výhledů. Co na tom, že to tady vypadá jako po výbuchu tunguzského meteoritu – stromy zase narostou, příroda si snad poradí. Jen my, lidé, bychom si měli konečně uvědomit, že moc pokusů k nápravě už nemáme.

Cesta k vrcholu je od Stifterova pomníku snadná. Vrcholové partie stoupají jen mírně až k hromadě obřích balvanů, završených velkým křížem. Čelo lesklé potem zvolna vysychá, čůrek, vsakující se mezi kmínky, snižuje průtok. Jsme tu…

…PLECHÝ – dnešní pojmenování této hory vzniklo z německého názvu, který je z minulosti znám v různých podobách (1346 Plechensteyn, 1604 Plecknsstayn, 1740 Pleckhenstein) a znamená „lesklý kámen nebo skála“ (odvozeno od slovesa blecken = lesknout se, třpytit se). Motivem k tomuto názvu byla pravděpodobně třpytící se hladina jezera na severovýchodním svahu. Na vrcholu jsou extrémní klimatické podmínky: teplota nedosahuje ani 3 °C v ročním průměru, roční srážkové úhrny se pohybují mezi 1400 až 1700 mm včetně sněhové pokrývky až 250 cm, která zde leží půl roku. Časté tu jsou větry, mlhy a námrazy. (wiki)

Na vrcholu Václavák. Každý – Čech, Němec nebo Rakušan – všichni chtějí svou chvíli na slunci bez roušek využít bezezbytku. Každý se chce vyfotit u kříže, každý se chce pokochat luxusním výhledem. Splníme příjemnou fotografickou povinnost a mezi dvoumetrově oddělenými dvojicemi německy „tchus“ a rakousky „tchus tchus“ turistů vybíháme k nejhezčímu „tchus, tchus, ahoj“ úseku trasy – hřebenovce k Třístoličníku. Skvělé kilometry, posilující srdce, plíce, mozek, achilovky a vazy s klouby kotníků, kolen i kyčlí. Je tu všechno. Hlína, tráva, bláto, kamení i kořeny. Úplně inundující terén. A slunce, slunce a slunce!

To, co mi před šestnácti letu zůstalo skryto, se díky kůrovci odkrylo v celé své vzdálené kráse a blízké ošklivosti. Za sirkami apokalyptické, mimozemské krajiny, je vidět dalek do krajů tří zemí. A na jihu, za bílým mořem mraků, Alpy! Necelých pět kilometrů po hřebeni. Pět kilometrů, každá vteřina příliš krátká a každý krok příliš dlouhý…jen pět kilometrů. Nejprve Trojmezí.

TROJMEZÍ – (německy Dreieckmark) je šumavské horské sedlo na nejvyšším hřebenu české a rakouské části Šumavy, mezi vrcholy Plechým a Trojmezná (1361m n.m. Protínají se tu státní hranice Česka, Německa a Rakouska.Již od roku 1756 v těchto místech stávaal hraniční mezník. Ten byl nahrazen v roce 1993 novým modernějším trojbokým žulovým sloupkem, na kterém jsou vyobrazeny staání znaky a názvy jednotlivých států psané vždy v mateřském jazyce dané země.(wiki)

Na trojmezí se příliš dlouho nezdržíme. Turisté se tu srocují na svačinku, což není náš problém. My k jídlu nic nemáme. Dnes počítáme pouze s trochou tekutiny v Terminátorově batůžku a v Šlehově pásu. Navíc očekáváme, že níže na trase narazíme na studánku. Daří se mi dokonce i najít místo, ze kterého není na fotce nikdo vidět.

TROJMEZNÁ HORA 1364 m n.m. – podle níž je pojmenována celá jedna část Šumavy. Terén je zde dnes ideální – sklony mírné, kameny většinou oblé a oschlé a bažinaté úseky krátké. Kromě nohou, připomínajících už trochu plechové roury od kamen, mne počíná tuhnout i sanice. Od stálého zdravení horychtivých schengenských spoluobčanů.

Trojmezenská hornatina je geomorfologický podcelek na jihovýchodním okraji Šumavy. Rozprostírá se na ploše 360 km² (je tak druhým nejrozsáhlejším geomorfologickým podcelkem Šumavy) a má průměrnou nadmořskou výšku 856 m. Na západě sousedí s Šumavskými pláněmi, na severu s Vltavickou brázdou, na východě s Českokrumlovskou vrchovinou. Hornatina je vrásno-zlomového původu a je tvořena hlavním podélným hřbetem směru SZ – JV, který je příčným zprohýbáním rozdělen na samostatné horské masívy a kotliny. (wiki)

TŘÍSTOLIČNÍK 1333 m n.m. – německé jméno Dreisesselstein, později Dreisesselberg bylo vrcholu dáno podle blízkého Trojmezí. Používaly se rovněž české názvy Třízubec nebo Říruřec. Podle legendy se na třech kamenných stolicích (křeslech) scházeli panovníci tří zmíněných zemí. Na severním svahu začíná Scwarzenberský plavební kanál. Od vrcholu Třístoličníku se směrem k jihovýchodu táhne výrazný hřeben, na němž leží také dvě předchozí proběhlé hory. Česká strana tohoto pohraničního hřebene včetně svahů Třístoličníku je chráněna coby přírodní památka Trojmezná hora. České území do vrcholových partií Třístoličníku nezasahuje − jeho nejvyšším bodem je roh hranice u hraničního mezníku č. 14 ve výšce 1302 m n. m. v přímé vzdálenosti 30 m od jižního vedlejšího vrcholu. (wiki)

Na Třístoličníku zcela nechápu, v jakém státě EU se právě nacházíme. Hranice je zde totiž velmi nejasná a mozek, unavený neustálým sledováním panoramat a členitého terénu pod nohama, nestíhá sledovat její čáru. Volně přebíháme hranici z Německa do Česka a zpět, aniž bychom tušili, v kterém okamžiku v kterém ze států jsme. Němec, Rakušan nebo Čech, tady nahoře je nám to však šumavafuk.

Po nádherných kilometrech kochání, „pohodlného běhu“ a inundace paprsky začíná seběh. Seběh po červené. Přímo po česko-německé hraniční čáře. Nebude se stehnům líbit. To zná každý horský běžec. Někdy radši funí do kopce, než by jako chromý kamzík s inundovanými plechovými kopýtky klopýtal do údolí. Uprostřed klopýtání přes nejtěžší terén, tvořený nesouvislou kamennou sutí, dobíháme k nečekanému – před námi dva sjíždějící cyklisté! Tady, v místě striktního zákazu?! Jistě – podávají obdivuhodný sportovní výkon…ale tohle? Od traktorového vzorku kol odlétají trsy trávy a mechu, dlouhé měsíce a roky obrůstající horské kameny…to je na přesdržku!

Po drsném, zhruba tříkilometrovém dalším „prďáku“, se naše inundace svalů významně zvýší – 85%! U studánky s manou nebeskou v podobě nejchutnější tekutiny, jakou může běžec ochutnat a u níž začíná pohodlná, jen mírně klesající cesta, toho mají dva kusy skoro plné kecky. (Terminátora nepočítáme, je někde jinde.) Teď už to bude brnkačka. Jen trapných 9 kilometrů. Míjíme bez povšimnutí krátkou odbočku k Rosenauerovu pomníku. Josef Rosenauer – nar. pravděpodobně 26.2.1735 ve Chvalšinách, byl český inženýr, který vyprojektoval a postavil Schwarzenberský a Vchynicko-tetovský plavební kanál (wiki), nad prvním z nichž jsme ostatně běželi v prvních kilometrech našeho dnešního putování Šumavou. Povídání o kanálu by zabralo příliš mnoho řádek a času, necháme si ho tedy na příště. Kanální odér se z nás totiž, po třech hodinách běhu, odpařuje jistě řádně.

Ještě jednu, asi půlkilometrovou odbočku, si ale ujít nenecháme. Nenecháme si ujít odbočku k Novému údolí – Nové Údolí vzniklo jako dřevařská osada v roce 1795. Na podzim roku 1910 sem byla od Černého Kříže postavena železniční trať, která přes celnici v Haidmuhle pokračovala do Pasova. V témže roce zde bylo 34 domů a 271 obyvatel – z toho 259 německé národnosti. V období první republiky v obci byla stanice četnictva a finanční stráže, dva ubytovací hostince, schwarzenberská lesovna, škola, obchod, hasičská zbrojnice, taneční parket a žel.stanice. Po druhé světové válce a vysídlení německých obyvatel přišli do Nového Údolí noví osadníci, v roce však byli vystěhováni také a byla zbudována železná opona. Trať do Bavorska byla fyzicky přerušena, když bylo několik desítek metrů kolejí na české straně vytrháno. (wiki) Nenecháme si ujít památník Železné opony, který tvoří strážní věž a ukázka zátarasů, vybudovaný v roce 2013 nákladem pana Františka Taliána. Alespoň zvenčí si nenecháme ujít muzeum železnice, tvořené bývalými železničními vagóny – a nenecháme si ujít ani zátopu a bouři v žaludku, způsobenou dalším pořádným napitím z místního pramene.

Přes nádherné, jako trampolína pružící louky, plné suché trávy a slunce, vběhneme na silničku, zvanou Údolská cesta, vinoucí se podél železniční trati a Studené Vltavy…inundace 98%. Máme toho dost (samozřejmě kromě Terminátora Ondry). Z posledních sil, ale naprosto „hepy“, se vracíme do Stožce. Inundace 100%! 21. kopec ze 30 nám dal zabrat. Bylo toho „tak akorát“, ale stálo to za to…

…. „Už vím, že chuť do života a radost z bytí může člověk načerpat snáz z počínání přírody než z počínání lidí.“ Jan Werich

Nastartuji, zařadím…a zase odřadím. Vzpomenu si totiž na restík, o kterém přemýšlím už od spatření modré cedulky. Ještě jsme přece nezjistili, co ten termín INUNDACE vlastně znamená…glogloglogloglo…interně se zaplavím dvěma litry vody, odemknu mobil a externě gúgluji: INUNDACE – je část území v okolí vodních toků, které je periodicky ZAPLAVOVANÉ zvýšenými nebo povodňovými průtoky. Tyto periodické rozlivy v přirozené, člověkem nepozměněné části nivy jsou velmi významné pro zdejší biologickou rozmanitost (biodiverzitu). Já to tušil!

Znovu zařadím…a tři běžci – INUNDÁTOR, NEKECÁTOR a TERMINÁTOR – zaplaveni endorfiny, serotoninem, dopaminem, pohodou, kyselinou mléčnou a přiblblými úsměvy – odjíždějí dolů…na sever. Zpět do mlhy – do roku inundovaného panikou…do roku na odpis.

P.S. Rok na odpis se však určitě brzy odinunduje – a já se v tom příštím hodlám nechat dokonale zaplavit už přímo ve Františkových lázních. Je to tam placka, takže území k zaplavení bude rozsáhlé…a pro hospic v Chebu přibude určitě víc než těch dnešních uprděných 31 kilometrů!

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s