Moje nejmilejší paňčtelko!

…já sem tak rát že vám zase múžu napsat otom, jaxem letos vtom podivnym roce dvanula dvanula pobíhal… a při tom vjedět že sito určitě přečtete. Gdyš uš je vám prí líp. Semsi totiš fakt mislel žei ušsi nigdy žádný dopis nepřečtete. Teť gdyš semse dovjeděl že vám nic nejni chtěl sem vám nejdřif aspoň napsat jaxem letos vlastně bjehal ale paxem si řek že ratši nenapíšu protože se bojim že tomu nebudete moc rozumnět a žese na mně i trochu zlobíte. Gdyš sem nemněl tak dlouho hodiny ot vás a gdyš semse vám tak dlouho neozval…ale nakonec semse vosmnělil.

Gdyš sem bil minule na kontrole u naší společný paňdoktorki ob vodní řekla mi že jste taki chitla ty malí ježatý kuličky. Dostal sem o vás strach a skusil zavolat pani Andule do Francije protože semsi kupo divu pamatoval že mánavás číslo…gdyš mi řekla žeste na tom blbje lekl semse a utikal hnet do špitálu. Jenže zaprvé mně tam nepustili a zadruhé ste tam nebila. Protože sem to číslo na Andulu abich ji zavolal co svámi je dovopravdy já Šleha stará samozřejmně jako natruc stratil a netroufal semsi strachi u vás dole zazvonit na zvonek. Taxem vjeděl zase prd…a paksem ty kulički chitil i já tagže sem uškvám nemoch tuplem…a vjeděl sem prd ještě vjetší…

…nedávno chilli minulí týden sem naštěstí potkal paní Líbu ze školní jídelny co tam vaří to skvjelí papu a ta mi řekla že ste úplně vpoho…žeste furt vlese s húlkama a s dobrou náladou… …já sice taki bjehám kulički nekulički furt hodně i vlese ale navás semtam bohužel netrefil.

Bjehám často sám a často s kamarády ale teť potý skvjelí správje ot Líbi semse začal těšit nejvíc že kvám budu zasejc moct dobjehnout na čaj. Abiste mi u něj klidně třeba řekla že semse vtom psaní vúbec ale vúbec nezlepšil :-). Protože mně nemáte pot kontrolou. Snat mito teť konečně budete moct říc naživo! Protože na mrtvo jen f dopisu nebo v telefénu to neni ono. Ale stydim se vám přijít na voči…snat se namně nezlobíte žesemse tak dlouho neozval…ale zároveň jemi smutno…vždyď jásem vás očmami tak dlouho neviděl! Tak vám aspoň píšu rukou…eště abich vám nemoch uš nigdy napsat! Rát bich se sváma totiš podělil o to jaxem letos bjehal.

Dršte se a estli se na mně uš moc nezlobíte napište fkolik hodin vždycki kmitáte húlkama v lese! Já to vjeděl že nejste vúbec dokuličkovaná a vjeřim že asi taki nebudete ale vúbec vimiškovaná!

Šleha

Milý Šleho,

vždyť já se na tebe vůbec nezlobím! Jasně však vidím, jak se tento rok, ve kterém jsme se skoro vůbec neviděli, na tobě podepsal. Už opět píšeš jako Šleha! Naše společné čaje s hodinami češtiny jakoby se vyvařily. Ach jo, s tebou bude zase práce. Nevadí, to brzy napravíme. Teď, „když je nám zase oběma fajn.“

Ani se nedivím, že jsi měl o mne takový strach. Po mém pozitivním testu jsem totiž výsledek zavolala Máně ze školy. Omlouvala jsem se, že nemůžu celých deset dní přijít suplovat. Máňa se s tím, že jsem pozitivní a že mne štípe v nose, svěřila Líbě ze školní jídelny. No a Líba nelenila…předala informaci o tom, že mne štípe v nose a hůře se mi dýchá, Alče z našeho pěveckého kroužku…ta se zmínila hudební manažerce z Mary z Anglie, co nám domlouvala turné v Birminghamu, že se dusím a že ležím ve špitále…a Mary to zavolala Andule. Jenže ta nebyla doma, telefon zvedl manžel a pak jí vyřídil, že je to se mnou špatné a že jsem na umření. S Andulou jsi si přece taky opakoval češtinu…v Lyonu…pamatuješ, jak jsi mi od ní tenkrát volal, pochlubit se po doběhu Beaujolais maratonu? A Andula se, jak říkáš – „vymyškovaná“ situací f celim svjetě, rozohnila a všude po celim tom širim svjetě roztroubila, že už to mám skoro za sebou…

…klidně mi po svém napiš, jak jsi běhal a pošli mi to v dopise. Zkus se ale nejdříve zamyslet nad svým pravopisem. Zkus si vzpomenout, co jsme na loňských čajích probírali. Velká písmena, předložky, uvozovky, přímé řeči, slovosled, čárky atakdále. Ypsilon a I po tobě chtít nemůžu, to už vím, ale na ostatním ještě zkus v dopise zapracovat! Potom se domluvíme na setkání v lese, půjdeme ke mně na čaj, hodíme řeč a u toho čaje dopis opravíme, aby jsi měl svoje letošní běhání v šuplíku (jak říkáš) v cajku.“

Milá paňčtelko!

Múj táta mi vždycki říkal, že k pití je nelepčí staré víno, ke čtení stará kniha a ke svjeření staří přátelé. Teť, kdyš se ot vás ty kulički zase odkutáleli, bich se vám tedy chtěl s něčím svjeřit. Svjeřit se vám jako staré (ne staré jako staré ale žese uš známe dlouho) přítelkyni jaxem vlastně letos bjehal a cosem při tom kromně vlastního potu cítil.

Já mám takovou radost, žese na mne vúbec nezlobíte! Jak rát vám tedy posílám moje bjehání. Letošní. Bil to fakt mazec! Sem vám ho i vifotil…to bjehání. Nejen to letošní. Abych visvětlil…bílí velkí špendlíki sou ultramaratony, červený maratony, modrí sou kopce, zelený púlmaratony, žlutý něco mezi desítkou a púlmaratonem. Ty malí špendlíki jsou jenom orijentační, kde sem jako f Česku klusal jentak. Na spoustu sem zapomněl, ale to jejen dobře, protože bi asi přes ty špendlíky nebilo vidět moc mapi. A taki ani tolik špendlíkú vlastně nemám…

…co sem otklusal f cizině, to tam neni. Gdyš semse na tu mapu podival, řikám si: „Fíha, že seti ještě neobrousili nohi!“ Ale pak semsi uvjedomil, že třeba takoví Vlasta uš virtuálně (to je pjekný slovo, to ste mně naučila vi!) dobjech napúl cesty k Mněsíci a nohi máfurt docela celí a funkční. (Múj táta mi vždycki řikal, abich se opčas zamislel a opčas si zasportoval, že sipak zachovám mozek a ťélo fcelku funkční)…

A teť vám uš konečně napíšu, jaxem letošek vlastně probjehal. Jaxem se vikašlal na závody. Tedy skoro…jaxem vodvodil enom Kbelskou desítku a pak enom púlmaraton f Ústí…jaxem mezi těma kuličkama pobíhal…a taki jaxem si jich taki sám užil.

Do púlki března sem bil fakt vimiškovaný. Fšichni kolem mně strašili, že nás ty malí kuličky sejmou. Dříf nebo pozdějc. Seděli doma f dúlku a čekali, až se naně nakutálí. A ftýdle atmosféře sidu třináctého lehnout…s mišlenkama na ně. Jakože nepude elektrika, protože se fšichni nakazí a nebude se mít kdo starat o infrakturu nebo jak se tomu nadává…prostě nemúžu usnout a kdyš konečně usnu, tak se zase brzi probudim…budik potmně…svjetlo f ložnici nesvítí…lednice potmně…venku nesvítí veřejný světlení…jdu k rozvaděči…všecky jističe nahoře…a je to tady!!! Jdu spátki do postele, mišlenki na konec svjeta tak jak ho známe. Nespim. Ani ftý úplný tmně. K ránu nápad (fakt nápad, nekecám)…jdu na chotbu f baráku, zmačknu vipínač…a svjetlo svítí! Hurá, vipadnul jen hlavní bitoví jistič na chotbje u vítahu…

…a fté chvíli sem se rozhodnul. Nebudu uš kuličky moc řešit. Budu je respektovat (říkal mi vždycki táta:“Něgdo je takoví a něgdo makoví, ale respektuj fšechny“), ale rozhodně se znich – pardon paňčtelko – neposeru. A hnet ráno sem vibjehl. Jen tak, navzduch, kde sou ty kulički tak nařítko, že si snima lechce poradíme. Rozhodnul sem se taki, že nebudu řešit lidi, kteří kulički moc řeší. Že s nima omezim kontakty (jako stěma lidma, ne kuličkama). A kdo kulički moc neřeší? No přece bježci! Tagže sem ot púlki března pořát mezi bježci. Pořát snima mám kontakty. Skoro ňigdo, gdo nebjehá, nikam nechtěl (mohli bi, ale nechtěli, jak bili vimiškovaný), zato mi bješci sme lítali po lesích a fšude po kraji víc neš kdy jindy. Nejdříf jenom ve dvojicích, potom se nás scházelo i víc. A gdyš sem zrovna nebjehal, mněl sem dost času na vílety s paní Šlehovou. Nigdy jindy bisme toho tolik neobjevili, nigdy jindy bisme nemohli chodit pot modrou oblohou bez bílích čárek, nigdy jindy bisme nemohli chodit celí den f liduprázdné krajině. A bilo to pjekný!

TRIFID MEZI TRIFIDY

Lidi lidi nevidí - 
sou z nás ze fšech Trifidi.
Mám takoví divný pocit, 
že semse f té knize ocit. 
Múj leb se dnes dopídil 
smislu oněch reciprocit... 
...jakmile jsme na dva metri, 
všichni prič se odklidí, 
dodržujíc parametri! 

Naše Zem je náhle švihlá 
od Trifidích žahadel - 
vjetšině se zatím vihla, 
fšak jen s potřením lákadel?
Lidi, nenechte si žahnout mozki,
nep z vás zítra budou troski! 

Ne - toť není scifi, 
toť válka hořící z Trifidím virem...
...dokut ještě šlape wifi,
sjedu v uších píseň v hifi...

...co tím chtěl bježec říci? 
Že bi mněl problém s netopírem?

Bilo to prostě jako ve SCI-FI. Jako ve SCI-FI taki bilo, gdyš sem jednou bježel s práce lidu prázdnou vesnicí a jedna pani na mně s okna domku, dvacet metrů odemně, křičela, ať si okamžitě nasadim hadr na hubu nebo namně zavolá chrániče i spomáhačema dohromady…táta mi často řikal (gdyš si ze mně kluci tropili legraci nebo namně dělali xichty): „Nenech se ponižovat…gdyž se necháš ponižovat moc dlouho, mohlo bi seti to nakonec zalíbit.“ Taksem na tu pani ve okně zavolal, že ať je zavolá, že mně pak múžou zavřít nadoživotí jako dokonce života za ohrožování veřejnýho zdraví a udělal sem naní neslušné gesto objema rukama a jedním prstem…fakt nekecám, paňčtelko! Jako ve SCI-FI to bilo i za pjet minut potom, protože ona je opravdu zavolala! Vzadu u letiště mně pomáhači i s chráničema vopravdu kvúli kontrole rouški zastavili! (Ale bili rozumný…prostě jen museli plnit roskazi ot velitelú, kteří plnili roskazi ot jejich velitelú, kteří plnili roskazi ot jejich velitelú, kteří plnili roskazi ot jejich velitelú, kteří museli plnit…prostě atagadále aš úplně nakonec.)

Gdyš polevila první vlna kuliček, opčas semsi dal i závod. Jenže to bili takoví divný závody. Co je pjeknýho na závodě, při kterém sou závodníci pořát pár metrú ot sebe, do poslední chvíle přet startem mají na ksichtě hadr, f cíli si jen si nadálku zamávají…ani si nemúžou podat ruce a pogratulovat si? Co je pjeknýho na závodě, při kterém si vítězové ani nemúžou vichutnat chvilku slávi na pódyu?

BĚŽÍCÍ ŠVADLEN

Neumím sát klimošku, 
rád jen venku saji douški. 
Nebojím se ničeho, 
ni mundúru s proužki -
 utíkám jen před blbci, 
nikdy před antouški. 

Opčas nechci býti sám,
teť ale nesmím tvořit kroužki!

Na misli však neklesám, 
nep rád výzvi a zkouški,
tak aspoň dnes sólo dám... 
maraton pro rouški.

Táta mi vždycki řikal, že každý človjek má takoví život, jakí ho udělají jeho mišlenki. Snažil semse tedy mít ftýhle dobje jiný mišlenki neš vjetšina ostatních lidí. A protože nejhesčí mišlenki ke mně vždycki chodí venku, bil sem prostě každý den venku. Vjetšina lidí ale pořát seděla doma. A mněla je sice taki…jako mišlenki…ale vjetšinou divný. Misleli totiš skoro furt jen na ty malí hajzlíky. Na kulički. Furt si o nich povidali a čim víc si i nich povidali, tim víc se jich báli. A čim víc se jich báli, tim víc se drželi doma…přitom bi stačilo tak málo. Stačilo bi, kdybi se jen jednou oblíkli a virazili ven. Na vzduch. Do přírody. Pořádně. Nadlouho. Aňi bi nemuseli bjehat. Mohli bisi přece vzít třeba kolo nebo jenom turistyckí botki, ne? Paňčtelko, dyť mi bili venku s paní Šlehovou skoro furt sami! Přitom venku je skovaných tolik hezkích mišlenek. A tolik krási! Nejvíc nejlepší natom taki bilo, že na vzduchu bili ty malí kulički tak nařítko, že sem tam za celou dobu nezahlít ani jednu…

…bjehal a chodil sem takhle venku bes kuliček a s heskíma mišlenkama celí zbitek jara a celí léto. A přitom bjehání mislel i na tátu, jak mi často řikal: „Jak dlouho se budeš na tomto svjetě viskitovat, to nezáleží jen na tobje. Ale jak dlouho přitom budeš skutečně žít, to na tobje záleží určitě.“ Žádná dovolená nebila, moc práce taki nebilo, taksem moch bjehat skoro každý den. Bjehal sem po řekách – u Labe, u Vltavi, u Moravi, Berounki, Sázavi atakdále…bjehal sem po prázdných horách – po Šumavě, po Brdech, po Jeseníkách, po Novohradskích horách atakdále…bjehal sem i po prázdných mněstech, po prázdných vesnicích, přes prázdný stezki v lesích i kolem plných hipermarketů…a kromně toho posledního to bilo fšechno moc pjekný…

…pak přibjehl podzim. Kulički bili venku pořát nařítko, jenže doma se nám nějak zahustili…paní Šlehová nešťastná je totiž přitáhla s práce aš domú. Ona je celkem pozitivní, ale najednou bila pozitivní aš moc. Museli sme tedy zústat doma. Dvanást dní! Dvanást dní sem nevitáh paty ani bjehací botki…tosemi nestalo uš sedm let. Dvanást dní sem dokonce nevitáh ani žádný jiný botki…chodil sem boski, protože máme doma koberce. Druhí den po tom, co jí ty kulički dostali, sem večer vařil (fakt, paňčtelko, já občas i vařim) a počítal, kolik dní eště budu tvrdnout v interijéru…a najednou nani volám:“Paňmámo, proč mi tak strašně štípe f nose, gdyš sem eště nepepřil?“ Otpovjeděla mi: „Uš tě taki dostali!“ Za hodinku mně to štípání ale zase přešlo…ráno semse probudil, odešel vipustit tu bespepřovou večeři…a po vipuštění sem (fakt nekecám) necejtil ani fijalki ani nic jinýho. Dopoledne sem odešel do jednoho stanu, zašťourali mi f nose…a uš za tři dny, kdymi mi kromně dní bes fialek nic nebilo, mi (asi stoho stanu) zavolali, žesem pozitivní taki…v tom nose semse pak (takříkajíc) šťoural sám eště dalších devjet dní! Hrozný. Vúbec sem nemoch bjehat! Skusil semto doma namístě přet zrcadlem, ale to bilo tak pitomí, žeto snat ani pitomnější bít nemohlo. F životě sem nebjehal něgde uvnitř, a ftom semse ujistil i tentokrát (teť uš to vím tutovje), že takhle (f interijéru) bjehat nigdy nebudu!

Gdyš mně pak paňdoktorka dovolila zase vijít ven, povidala, že mám asi dobrí imu…… (teť nevim přesně jak to řikala, prostě nějakí sistém), gdyš mně jako jen zaštípalo f nose a pjet dní sem necejtil ty fijalki…taxem ji nato řekl, žeto bude asi tim, že mám f frňáku hodně vrstef dobrích kuliček, co se stěma špatnýma kuličkama f nose midlí. Žesem slišel, že bješci mají fnose těch dobrích kuliček moc hodně, stoho, jak sou furt venku na vzduchu…fbjehu. Že jako ve mně ty dobrí kulički ty špatný zmidlili. A eště semjí řek, že mám frňák velkí jak kliku od blázince, tagže to semnou ani nemohlo dopadnout jinak. Položil sem telefén…a okamžitě sem viběh ven doplňovat vrstvi…protože za těch 336 hodin mi vrstef dobrích kuliček f frňáku strašně ubilo!

PO POSLEDNÍM PŮLLITRU

Pokládám poslední půllitr 
na kroužek mokrého tácku. 
Šupem zpět od pípy na vítr...
po běhu zapomeň na dvanáctku. 

Dnes vpravdě rychle se setmělo, 
neházím však flintu do žita - 
v hlavě mám myšlenku nesmělou: 
“Po noci přece vždy svítá.

Hned ráno vyběhnu do deště, 
béčko pak chutná i z flašky...
a ač život může být okleštěn, 
výklus je nad všechny prášky!”

Teť uš mi fnose zase rostou noví vrstvi. A bjehám jako protržený. A sem čím dál silnější. F hlavje i f nohou. Bješce přece nic nezastaví…akorát si musim dát pozor na to, abich si o sobje nakonec nezačal mislet, žesem nejsilnější na celém svjetě…protože si moc dobře pamatuju, co mi vždycki řikal táta: „Múžeš bít nejsilnější na celém světě, múžeš bít třeba ředitel zemněkoule, múžeš bít úplná Alfa, ale pamatuj, že i ta nejvjetší síla se bes rozumu vlastní vahou časem zhroutí“…

…milá paňčtelko, múj táta mi taki často řikal, že spousta lidí často píše něco jinýho neš si skutečně mislí…jávim že f tomhle dopise je spoustu chib v psaní a že si něgdo múže mislet, že některí moje napsaný slova múžou znamenat něco jinýho než si mislim, ale vjeřte mi, že sem vámsem napsal jento, cosi mislim dovopravdy…jako f hlavje i fpéru…

…paňčtelko, dršte se, buťte zdráva, skládejte vrstvi a otcvrnkávejte kulički co nejdál. A brzi napište, kolikátého a f kolik se na kraji lesa sejdeme. Já tam budu určitě trénovat každý den…to víte, gdyš je vám přes šedesát a je vám eště furt dovoleno vodit lidi na závodech, musíte se snažit…abiste (až zasejc závody začnou) jim to neskazil!

Šleha

Milý Šleho,

z toho, co jsi mi napsal, mám velikou radost. Mám radost, že jsi se z těch „kuliček“ – na rozdíl od spousty jiných – nenechal úplně „vymyškovat.“ Každá kulička sice může skončit v důlku, ale když se do ní pořádně cvrnkne, přeletí ho jako nic a ztratí se v trávě. Za pár dní zaprší, kulička se rozpustí a nezbyde po ní vůbec nic. Přeji ti tedy (vlastně nám všem), aby jsme měli dostatek síly a rozumu odcvrnknout kuličky hodně daleko od důlku…a aby už brzy „zapršelo.“ Kdy jsem v lese? V lese přece kmitám hůlkami každé pondělí, úterý, stř…v lese jsem vlastně každý den. Po ranním čaji. Tudíž kdykoli, řekněme v deset, ahoj? A neboj, pár čajů spolu, dříve než se úplně rozpustím v trávě, ještě vypijeme.

Tvoje paňčtelka