Zcela reálný Běh na Blaník 2021

„Muž s bílými vlasy je jako dům, na jehož střeše leží sníh. To ještě zdaleka nedokazuje, že v krbu není oheň.“ Albert Chevalier – anglický komik

Ráno. Tma. Jak v ranci. Navíc je minus osm, což nevoní nosům…nenechme si však ujít šanci, nechceme přece být mamánci. Zakládáme alianci…vždyť ti, jimž srdce pro běh planou, nemohou dnes zůstat stranou – pozvali je v akci Ondra s Janou! Děje se cosi u Blaníku…takže – straníku i nestraníku, manice či maníku, v rámci známých dvojic pod PSA šup na Vlašim, hejsa hopsa!

Jen tma předá žezlo světlu, zmrzlí tu stojíme na startu…pár krásek plus kvintet trotlú…se silnou slabostí pro partu.

Déšť tě někdy osvěží, vítr občas potlačí, slunce sem tam potěší…ale sníh vždy rozradostní! Utrhli jsem se z otěží – být zavření nestačí – na Blaník dnes pro pěší trasu sněhem upřednostním. Nazývá se: ZIMNÍ BĚH NA BLANÍK VIRTUÁLNÍ, zdá se mi to ovšem divné…přemýšlením čas jen marním: „Co je jen jako, přece neobživne!?“

Stačí ale chvilka v běhu a je vcelku jasné, že v božím reálném sněhu život jen tak nevyhasne…užívám si nebeského dárku na mírném klesání v zámeckém parku, užívám si ho i dále – i na horizontále v rovinatém areále, kde už však leze přes škrpále a něžně Šlehu pále do chodidel zvyšuje chromost jeho beztak již chromých bidel.


Nadnárodní korporace
chemického průmyslu –
víte, kam si vetkněte
všechny prací prášky?
Pro vás špatná informace –
sněhem mám dnes v úmyslu
leštit drážky od podrážky!

Vy zíráte, my zíráme
jakou moc má vločka prostá –
pere krychle zcela zdarma…
a venku je jí všude spousta.

Propagandy mnohdy klamou,
reklamu má běžec v paži –
my voníme světoznámou
slanopotní aviváží!
Jejda - kam ale zmizeli Ondřej a Jenda? Určitě není to válenda! Prostě jen práskli do koní, což mně už pár sezon nevoní, takže se od startu šetřím - stačí mi vrátit se do tří. Za branou parku fakt končí sranda, neb mokrá fusekle v škrpálu plandá a kopec k šraňkům se táhne jak kšanda. Zatáčka vlevo...co to tu leží? Chudáci paprče drůbeží! Na krátkém úseku u trati můj klid se v úleku z pokleku vytratil - v závěji plandám jak onuce a můj ret jest mozkovnou donucen vypustit neslušné poluce. Zatáčka doprava, pak prudký svah od náspu Českých drah k poněkud křivé rovině, klonící se vlevo k roklině. Zoufale držím rovnováhu, bych svému běhu po svahu udržel závodní dráhu. Sněhu je ale až příliš. Každičkou chvíli se zmýlím, ruku svou až do něj schýlím - a ač z toho naoko šílím, vlastně tím morálně sílím. 

Běžím teď kousek od Káji, za námi Jana a Kačka. Pro holky běh sněhem hračka, s námi to ale nevyhrají – máme spíš postavy mastodontů, bude tedy lepší – dříve než doběhnem k horizontu – na trase zakončit frontu. Za ním nás totiž čeká cestička nehodná špeka! Vykoukla před námi louka, kde asi převážně fouká – vidím v ní závěj jak prase, v níž asi uváznu zase, takže rád poběžím na ocase. Je tu však problém frapantní, musím být přece galantní…v závěj tak na čele vtrhnu – a málem bych po chvíli vrhnul…trasa jest sněhem zavalena, bořím se takřka po kolena!

Vybřednout ze sněhu či z fyzické tísně daří se mi často pomocí písně – v srdečním zběsilém buchu hodlám ji vypustit z huby do vzduchu…nápad však nelze uskutečnit – v takové zátěži nedá se řečnit, natož pak zpívat! Mohu jen funět a z huby flus plivat, tož pěji si alespoň v duchu:

Jdu, těžce se trouse,
se stříbrem na vouse,
jsem starý, jsem sláb, orosen.
Má chodidla pálí
a z bělavé dáli
noří se můj dálný sen.
Já ve sněhu chrčím 
a modlím se k smrčí,
v němž konečně popadnu dech,
tam závěj snad zmizí,
tam ukončím krizi -
nerad bych navždy tu leh.

Blanická závěj obrovská...
lásko má, počítej s tím,
že mi dnes omrzne ploska,
nemůžu se v ní ohřáti...
...domů se vrátím jak troska,
nebo se vůbec nevrátím.
Naštěstí v pokraji závějí čekají nás dvě překvapení...dva kámoši se na nás smějí - Ondra i s Janou se tu z nich kření. A to je tím správným povzbuzením! Když nám sám ředitel závodu podává do ruky gel, my sami přepneme do módu, v němž vrchol Blaníku je vlastně na dostřel. Namísto hotdogu neb aspoň grogu strká nám v pazouru GU (reklama na blogu?), já ale tu drogu skrz chřtán už v prologu rád přes teřich do těla rozprostřel. Po tomhle příjemném povzbuzení sil sice po těle o moc víc není a ani se o moc líp nedýchá, jenže se vylepší psychika - co nešlo, půjde zas hravě, vždyť běh je taky o hlavě! Ta umí tělo obalamutit, a tak si závěje proběhnem s chutí...mozkovnou svaly dřít přinutím, i když v nich roste příšerné pnutí...  

…konečně tichý klid lesa. Puls můj však nemá chuť klesat, neboť mu po drsných závějích kopce se do cesty stavějí. V nádherné kulise smrčí zapomenu i na zimu – neb tep i svah stoupá až k maximu, pot ze mne již řádně crčí, stékaje zády až ke kostrči. Všude je bílých míst mnoho, já ale v očích mám černou – Černobyl plápolá v nohou, na srdci bombu jadernou. Myšlenky jsou ale jak barvy. I tu nejtmavší přece můžeš zředit bílou. „Tak na to ser a ještě to narvi,“ říkám si tedy, stoupaje vzhůru idylou.

I tento kopec má ovšem místa, kde si svou špičku rovinkou chystá – obzvláště má ji rád cyklista. Ni běžec jistě se nezlobí, když krpál nabídne přechodné období – na chvilku tepům svým vyhoví. Předlouhá blanické rovina pro oči i duši hostina – přichází chvíle pro trochu kochání, pro pohled v bílý les i v nádheru ve stráních. Karla jsme nechali za sebou (snad chudák nemá to za sebou), nohy nás už tolik nezebou, takže si v nirváně s děvčaty dupeme vzájemně na paty a vedeme převtipné řeči o chlapcích, dívkách…a křečích.

Každičký kopec má však i místa, kde vlastní špičku krpálem chystá – obzvlášť je proklíná cyklista. Ani běžec by jistě se nezlobil, když by tu eskalátor byl. Jediné, čeho však měl by se bát, je jeho vlastní pitomý strach…nebudem před ním přec uhýbat. Vrhám se s děvčaty do nástrah. Neslyším ani hihňání rytířů z Blaníku, jejichž smích loni mne psychicky mučil – pod smrčím letos zarytě mlčí – covídek je asi prudit nás odnaučil… …poslední výšvih, na něm už do chůze, poslední kroky s občasným prokluzem…nejtěžší máme za sebou…a nohy už vůbec nezebou!

Sbíhání z vrcholu nebolí, jen třeba sledovat okolí. Zejména koukat se pod nohy, neboť v něm máme pádové vlohy na šutrech s kořeny, trčících ze zálohy. Hluboký sníh má však solidní vlastnosti. Zasypal překážky heboučkou dekou. Nohy svou pružností pohostí, je pro mé plotýnky Mekkou. Na metu, kde bývá mezičas, vbíháme s děvčaty vysmátí, neboť se mléčný kvas nám všem třem ze stehen částečně vytratil. Teď jen se opět neztratit! Loni nám jakýs blb převěsil pásku, vedoucí k lávce přes Brodec…tudíž jsem „doběhl“ na ocásku – do cíle dorazil chodec…nechci zas mít o šest kiláků více, už na to nemám morál ni plíce!

Páska je naštěstí na správném stromu. Vede nás směrem k údolí, zpátky do závějí na poli – do ráje myší a agronomů. Na bílém podkladu skáču přes myšku, v bělobě nenašla do dírky dveře – nerad bych v měkkém jí přišlápl šišku, neboť jsem tvrdým ochráncem zvěře. Tak proto ta děvčata ječela, když se k nám blížila nadél – jen myslím, že myš stejně zemřela, neb pak k ní zezadu přidusal Kadel!

Závěje u pole jsou trochu zdupané. Vždyť už jsme potkali desítky lidí. Stejně je cítíme každičkým orgánem – a počneme tempo ještě víc šidit. Na hrázi Galilejského rybníka ztvrdl sníh a lépe se utíká, neznamená to ovšem, že už je téměř po všem…krev z mozku lekem se vytratí a mé rudé tváře fakt zblednou – vždyť traverz na svahu před tratí je nutné dát ještě jednou! Proč sebou neříznem tam ani dále, ač máme kolikrát lepenku, ač máme kolikrát namále? Nechceme přece skončit ve špitále…poslední kiláčky za km 20 vedou už zámeckým parkem – tady se už vůbec nesmíme skácet, neb doběh je pěkným placatým dárkem… …když ruku v ruce tělo v cíl hážem, v nohách dlí Peklo, v hlavě však Eden…říkáme si: „Kdo hledá jen cestu bez překážek, na jejím konci zjistí, že nikam nevede.“

Dneska jsme byli obětní beránci. Prošlapali jsme běžcům závěje. My ale nejsme žádní kanci, pro něž top chrochtání v bahně je. Čas nám je zcela ukraden – vyběhli jsme tedy už po ránu, bychom si chrochtali v prašanu – hlavně, že máme top den! Běhejme, cvičme, silme si imu, i když nám doba překážky staví – až nové jaro vytlačí zimu, zdraví s ním návrat budeme slavit!

„Jaro je krásné pro toho, kdo zažil dlouhou zimu.“ Bjornstjerne Bjornson norský spisovatel

Děkuji Ondrovi, Janě a všem ostatním, kteří byli ochotni a schopni závod i v těchto podmínkách uspořádat. Dokonce osmidenní! Byť ho nazvali virtuálním, pro nás, kteří jsme se ho zúčastnili, byl ale hmatatelný a reálný až dost :-).

Zastavím na rohu baráku
 s čepicí vraženou do čela. 
Omrzliny mám na háku, 
neb zevnitř jsem rozpálen doběla.

Kolébám postavou do schodů 
a říkám si: "To nemá chybu,
duši jsem nadělil pohodu, 
tělu chuť na tučnou rybu."

Přistoupím ke klice od dveří, 
zmáčknu ji zkřehlými prsty...  
...kdo reál nezažil, neuvěří,  
jak přede tučňák hladkosrstý.

Šleha

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s