Moje nejmilejší paňčtelko.

Třídní. Bejvalá. Furt vzdálená. Mocmoc vás pozdravuju. Teť gdyš ste mi navrhla abichom si psali místo na dopisnim papíru třebas mejlama, si taki mislim že to bude richlejší. Strašně mně ale mrzí že uš se zasejc nepotkáváme u vás na čaji nebo třebas u nás vlese. Gdyš stese rozhodla se přet těma kuličkama „uklidit“ na chalupu. Uš zasejc. Teť tam kmitáte húlkama sama. Naštěstí uš zasejc zdravá…já vim, vono prodělat tu potvoru nebila žádná sranda pro vás asi. Takse holt musim spokojit s psanim. Taki bisemi líbilo pokecat s vámi třebas vlese. Ale chápu že to třebas ještě pár mněsícú potrvá než se mi stý chalupi vrátíte. Chtěl semse jen zeptat, estli vám múžu zasejc napsat …i gdyš vim že furt takhle blbje. S hrupkama. Ty naše češtinářský čaje mi moc chibí, ale nedá se nic dělat. S „koškou na trch“ uš semšel tolikrát, že jemito uš jedno a fklidu píšu furt blbje dál. Chtěl semse jen zeptat, estli vám múžu dál posílat třebas něco vo bjehání. Mim jako. Múžu teda? Třebas votom jak furt bjehám ftý letošní parádní zimě?

Váš nezdárný bívalí žák Šleha

Milý Šleho. Nezdárný! 🙂

Předem mého balíku bych se Ti chtěla omluvit. Za to, že jsem Tě nechala na holičkách. Že se Ti opět nemohu věnovat. Že jsem znovu přerušila naše češtinářské čaje. Neboj se však, velmi ráda Tě zase co nejdřív uvidím. V lese nebo doma u čaje. Během našich sezení. Ale to víš, zdraví je zdraví. Není mi už osmnáct…vždyť mi už vlastně není ani devadesát :-). Zůstanu radši ještě pár týdnů v izolaci, u nás na samotě…abych ty tvoje slavné „kuličky“ od sebe odcvrnkla už nadobro. Samozřejmě – piš! Jsem jedno ucho(oko)! A aby se ti psalo lépe, posílám Ti v tomto balíku kromě dopisu i dva slovníky. Prvním z nich je SLOVNÍK SYNONYM. Mrkni na něj, aby jsi si s nimi mohl zlepšit slovní zásobu…a druhým (pro zajímavost) je SLOVNÍK CIZÍCH SLOV. S ním ale zacházej opatrně. Aby tě zbytečně nepletl. Zkus mi třeba do toho Tvého mailu o běhání v letošní zimě něco málo výrazů (samozřejmě ve vhodnou chvíli) z obou slovníků vložit. Aby jsi mi zasejc třebas furt nepsal slova „třebas“, „furt“ a „zasejc“…atakdále. 🙂 A pravopis neřeš, do něj se pustíme znovu až osobně – u čaje. Těším se na Tebe.

Tvoje „paňčtelka“. „Nejmilejší. Třídní. Bejvalá“. Prozatím vzdálená. 🙂

CO DĚLAT GDYŠ ZROVNA NEJNI NIC MOC CO DĚLAT

Paňčtelko, já mám teť relativně dost času. Skoro nikam se nesmí, skoro nic se neděje. Závody se nekonají. Fšichni bjehaj sólo. Ani f práci nás moc nehoní. Každý si hledá cestički jak se moc nepotkat. Vibírají se dovolené, karantény, rouški, respirátori, práški na hlavu a regáli f otděleních s psychotropníma látkama. Gdyš nejsou zrovna náhodou f práci, sedí lidi doma na anusech. F karanténě, f nadrátovanosti, f patologické intoxikaci nebo jentak – pejorativně řečeno – u spráf a čipsú nebo jentak u spráf a besdrátovaného telefénu.

Fšude je teť relativně ticho. Já mám ale ticho rát. Nejradši třebas v lese. Nebo f kopcích daleko ot vesnic. Ale to už asi víte vždyť smesi vo tom povidali uš mockrát. Ftěch lesích a kopcích se furt dál vjenuju své kompulsní poruše…a teť na to mám eště víc času neš dříf! Mám dost času na to se nezastavit. Mám totiš čas na dlouhí procházki. Mám čas na proběški, „prosprintky“ i „prošnečki“. A nejratši ten čas trávim f ČESKÉM STŘEDOHOŘÍ. Gdyš mě to popadne, hnet sem tam. Já semse totiš do něj zamiloval. Jako do toho Středohoří.

Vono to asi bude tím že mám rát tydlencty panoramata. Tam je panečku panoramat! Kudy bježíš, tudy čučíš. Vezmu si do ledvinki jen tyčinku, trošku pití, malou tušku, pár papirkú (gdybi to namě přišlo a chtělo se mi něco napsat, nakreslit nebo to druhí), klíče – abich pak zmrzlí nemusel tvrdnout přet dveřma neš příde paňmáma domú…a besdrátovaný telefén. Kvúli focení. Na každý svjetoví straně, na každym rohu lesa, na každym malym nebo vjetšim kopci se pak totiš múžu zastavit…a fotit. Nebo jen tak čučet. Na tu nádheru. Nebo taki múžu zadejchanej sednout na zmíněný anus, pomalu se videjchat a něco si nakreslit nebo napsat. Já sice moc malovat neumim (gdyš maluju třebas srnku, kterích je ve Středohoří mimochodem strááášně moc, tak má dycki fšechny štyri bjehi zadní), ale panoramata eště zvládnu.

Gdyš kupříkladu padne mlha…zastavíš na hraně kopce. Mokrej jak pižmoň. Plíce se ti zvedaj fakt fest stoho převíšení. Sotva popadáš dech. Ale…do vočí ti pere zimní sluníčko, bjeloba f údolích a dvojí súl. Taková krása!

Nebo gdyš se viškrábu na špičku kopce po vratkích a eště ktomu navíc labilních kamenech (naštěstí dost zasipaných sněhem) a tam v minus deseti díri do zemně…a znich funí teplí vzduch…paňčtelko, normálně bistesi nat nima mohla vifénovat vlasi! Nejdříf si sundám rukavice, strčim zmrzlí pazouri nad tu nejvjetší ďuznu, gdyš rozmrznou vitáhnu nima z batúžku enciklopédiji (tu coste mi dala předloni a nosím jí sebou často jako zátěž kvúli fizičce) apak čtu, že se lochna menuje Ventarol a že k dalším takovím bich musel bježet až někam do Indonésije, cožsi ani nedokážu přetstavit jak jeto daleko. Určitě sisem zabjehnu i v parnym létě (se prozmněnu vochladit) protože toprí ten Ventarol funí zasejc vzduch studený!

Nebo gdyš se brodíš hlubokím sněhem po pláni, přes kterou eště nigdo nešel. Nepočítám stopi laní, zajícú a další havjeti…gdyš seš potichu a nefouká ani mistral ani bríza ani fén ani blbej vítr, tak k tobje přídou fakt dost blísko. Lidi tu nejsou…asi seděj doma nebo sou něgde f krámně. Tady je na ně moc zima a nepohodlno. Tak nehrozí že budou viřvávat a fšechnu tu úžasnou havjeť sudokopitnickou ani lichokopitnickou ani beskopitnickou plašit.

A gdyš procházíš skrs prázdný vesnički a osady v lesích? Štyricet čísel sněhu. Ticho. Chataři sou doma. Ve mňestě. Chataři nechataří. Ostatní co tam bidlí sou taki zalezlí…auta nevrčí, pili neječí, mislivci nestřílí ani s puški, ani s kvéru a dokonce ani s flinty a letadla nelítají. Jen tiché křupání sněhu. Pleskání kapek do sněhu pot rampouchi. Na pastvině za drátkama kúňe, ofce, kozi, krávi…normálně bi nepřišli. Teť přídou, koukaj na mně nevinejma očmami a nechaj se pohladit…koukaj vděčně a vesele. Vesele a vděčně je šimrám. Dokonce i zajíci sou zvjedaví a přiskáčou něgdy tak blísko, že jim vidim fkukadlech neplechu, rošťárnu a vilomeninu. Lidskí svjet se zastavil. A proč bi opčas nemoh…aspoň se vičistí vzduch…

…vono se sice řiká že nejtěšší procháska bívá osamotě ale mně to vevnitř i interně tak nějak posiluje. A externě zvenčí? Zvenčí mně zase posiluje bjehání a čistý vzduch. Proto mi neleze do hlavi ani do encefalonu, proč sem f těch kopcích skoro pořád a něgdy furt i permanentně tak sám.

Eště na jaře, vlétě i na podzim semse moh opčas s někim pozdravit. Gdyš semse dal s těma lidma do řeči, zjistil sem že snat polovina znich bili dochtoři…nebo něco podobnýho. Vjeděli toho totiš vo letošní situaci strašně moc a povidali mi, co bich s tim i se sebou mněl vlastně dělat. Jási rát pokecám gdyš je mi někdo příjemnej…tak semjim řikal, že sito nechám projít hlavou…a protože ta druhá polovina lidí, co sem potkával mi povidala, že se kamarádí s přírodou, taksem oboum polovinám nakonec řikal, že to nejlepčejší, co múžem letos dělat, gdyš nejni moc co dělat, je virazit do přírody…že pro mně je nejlepčejším dochtorem ona.

No, teť uš dochtorú moc nepotkávám. Asi sou fšichni fpráci.

Často se teť zastavim osamnělí na nějakí rozhledně a kochám se. Strašně rát bich se o ten pohled opčas s někim podělil…ale kolikrát je na ní lepší bít sám neš obklopený človjekama, kteří se viškrábou jen ke stánku pot ní (obrazně – kdybi tam nějakí bil a bila), dají si pifko a párek…a na těch pár zbilích schodú k rozhledu se přežraný viprdnou.

Paňčtelko, já bich to pot rozhlednou ňigdy nevzdal. Ani kdybi pot ní měli ve stánku celí sud plzně a metrák buřtú zadarmo (kdybi měli votevřeno 🙂 ). Vždycki vilezu těch pár pitomích posledních schodú, videjchám se, vobhlížim a fotim panoramata…a najednou zjistim, že…paňčtelko…vono mi to tam nahoře vždycki donutí se zamislet! Fakt. Nekecám…

…pak sejdu spátki na pevnou púdu nebo skálu…a bježim dál.

P.S. Moc vás pozdravuju a brzi AHOJ! Jo…a dikes za ty slovníki! Sou fakt fajn, mocmoc zajímaví slova semse naučil. Váš Šleha