Na Děvín aneb Jak přežít Šlehonickou Venuši

24. 6. 2021 pouhých 14 km…. ….a převýšení ubohých 470 m

Vybíháme ve třech. Sandhall, Šleha a…Venuše. Muži už od startu ví, že s nimi Venuše nedoběhne. Mají s ní evidentně nekalé úmysly. Chtějí se jí zbavit. Nejlépe na co nejméně dostupném místě. Je totiž těžká. A neforemná…

…ne, že my bychom nebyli. I naše postavy pomalu ztrácejí běžecké parametry…Venuše? Podle pravěkých estetických předpokladů je dokonalá. Široké boky, mohutná ňadra, půlky jak kmínky (koňské). Prostě Venuše. Stvořená ze samovypalovací keramické hlíny, Šlehových nešikovných pazourů a z klukovské (nebo senilní?) hravosti. Tíží Sandhalla v batůžku, hovíc si ve schráně, vytvořené z části papírového válce na namotávání koberců s do něj vlepenou bublinkovou fólií…aby se krásce nepoškodila žádná z vypouklin jejího „mlékem, tukem a hlínou“ přetékajícího těla.

Dnes běžíme na 22. kopec.

Na DĚVÍN. Druhý nejnižší, nikoli však druhý nejméně ikonický kopec naší AKCE KOPCE, která čítá kopců celkem 30.

Děvín je nejvyšším vrcholem Pavlovských vrchů, Mikulovské vrchoviny i celých Jihomoravských Karpat. Vrchol dosahuje výšky 550 m n. m. Dříve uváděná výška 554 m n. m. se vztahuje ke geodetickému bodu, umístěnému na čtyřmetrovém pilíři. Vypíná se nad Novomlýnskou nádrží, 7 km severně od Mikulova. Je to podlouhlý hřeben se dvěma vrcholy. Na vyšším se nachází asi 57 metrů vysoký televizní vysílač a na nižším zřícenina hradu Děvičky. Celý Děvín s oběma vrcholy i s vedlejším kopcem Kotel leží na území národní přírodní rezervace Děvín a také širšího území CHKO Pálava, která chrání nejcennější biotopy vápencových kopců Pavlovských vrchů. (wiki)

Už když se od východu (z Uherského Hradiště, kde s paní Kolombovou trávíme cyklistickou dovolenou) blížíme k Pálavě, nebe v Rakousku povážlivě šedne. Modrá poznenáhlu, ale nekompromisně mění barvu v ocelovou, kterážto povážlivě černá. Dusno je extrémní, teplota překračuje vysoko třicítku. Vystoupím kdesi před Mikulovem, na vrcholu holého kopce nad vesnicí Bulhary, na prostatickou zastávku z chladivé náruče klimatizovaného oře…a okamžitě se orosím. Dvojitě. Za prvé kvůli onomu dusnu, za druhé kvůli pohledu na onen ocelový mrak. On se totiž od jihu z Esterajch přibližuje. Blesky prozatím nevidím, to ale neznamená, že v něm nejsou. V posledních dnech jsem zaznamenal v „Hradišťu“ významný výskyt blesků jen mezi mraky. Ze země se vůbec žádný nezvedl. Což mne trochu uklidní…pokud bude bouřka s blesky mezi mraky, můžeme si v ní troufnout i na výběh po vápencových skalách k železnému vysílači na Děvíně.

Sandhall s rodinkou se blíží po D1. „Překvapivě“ mají zpoždění. Největší parkoviště a „štrůdlárna“ v Evropě opět nezklamala. Čekáme na ně s paní Kolombovou na okraji obce Klentnice, výchozího bodu kopce č. 22. Šedočerný mrak z obou stran obkličuje masiv pálavského vápence. Teď už neustále hřmí a bliká nebeský stroboskop. Jeden blesk za druhým. Stále ale žádný mezi zemí a mraky. Pořád nejistě věřím, že vyběhneme. Sandhall přijíždí ztuhlý a zdeptaný z D1 po šesté odpolední. Poněvadž jest stejným dobrodruhem jako Šleha, neváhá ani na okamžik. Vyběhneme! Jen paní Kolombová se Sandhallovou rodinkou, svorně si klepajíc na čela, míří do bazénu. Jedou se koupat. My s Venuší (což ještě my nemůžeme tušit, ona však jistě ví) také.

Ujímá se jí Sandhall. On je přece jen o pár desítek let mladší…a více při síle. Obézní krásku unese „jako prd“. Šleha prostě zase něco vymyslel – a Sandhall „to odnese“.

Co Šleha vymyslel? Něco na způsob kešky. Vezmeš Venuši, uložíš jí do schránky, pak uložíš schránku s Venuší na těžko přístupné místo. Na vrcholku nějakého kopečku. Schránka (ba přímo Venušiny útroby) obsahují tobolku se správou, co má (může) případný nálezce Venuše dále udělat. Má několik možností. Buď jí prostě šlohne a její příběh skončí dříve, než začal. Nebo jí zničí. Nebo v něm zvítězí dětská hravost – schránku si prohlédne, s Venuší se polaská, vyfotí se s ní a přemístí jí na další vrchol jiného kopce v Česku nebo na Slovensku, o kterémžto počínání pošle Šlehovi foto, písmo či fotopísmoreport, kterýžto Šleha se souhlasem reportéra zveřejní v tomto plátku.

Také se ovšem může stát, že se Venuši na Pálavě zalíbí (sice je to jen neumělá kopie té pravé, ale každá Venuše je na Pálavě přece doma) a najít se prostě nenechá! V tom případě budiž jí země lehká…a za pár tisíciletí, až se schrána se zprávou rozpadne a zbyde jen keramická soška? Bude z ní mít těžkou hlavu nějaký holohlavý rachitický archeolog s obrovskou lebkou a obrovským bříškem pravého palce?

Je tři čtvrtě na 6, dusný jihomoravský podvečer…uběhneme sotva pár metrů skrz vesnici Klentnice…a už jsme vykoupaní. V potu. Takové dusno jsem dlouho nezažil. Mraky se malinko rozestupují a vypadá to nadějně. Pálava bouři rozčísla na dvě části. Jedna valí kamsi na Znojmo a druhá…směr Břeclav a Hodonín. Tuhle část Moravy znám dokonale. Mezi Břeclaví a Hodonínem to dříve vypadalo jako v Texasu. Samý ropný vrt s „kladívky“. Pumpovala nejčistší ropu na světě, určenou pro lékařské účely. Nalil jsi ji do náklaďáku..a ono to jelo. Kdybychom věděli, jak to bude v údolí vypadat za pár desítek minut…

…naším prvním cílem jest STOLOVÁ HORA. Po prvním kilometru v mírném stoupání přes vesnici Klentnice zatáčíme do terénu. Po červené turistické. Nemáme přesný plán, neboť bouřky jsou velmi blízko a blesky s hromy se nám předvádějí přímo nad hlavami. Původní plán? Proběhnout křížem krážem celou Pálavu, což by znamenalo převýšení kolem 1000 m a vzdálenost kolem 25 kilometrů. Uvidíme. Kromě absence přesného plánu ovšem nemáme ani vodu. Vzhledem k rychlosti, s jakou se nám na kožních pórech tvoří kapičky, ba přímo loužičky, je tato drzost na pováženou.

Kolem bývalého Srdcového lomu stoupáme velmi prudce. Naštěstí vzdálenosti jsou tady milosrdné. Ani se nestačíme pořádně zrakvit a už jsme nahoře. Celý vršek holého kopce, porostlého jen trávou a bylinkami (jediný výskyt vzácné šalvěje etiopské v ČR – šalvěj přeslenitá se pěstuje všude, protože je dobrá na astma – že, paní Černocká), je Národní park TABULOVÁ (Stolová) HORA.

STOLOVÁ HORA u obce Klentnice je polykulturní archeologickou lokalitou – výšinným opevněným sídlištěm. Nalézá se na území národní přírodní rezervace Tabulová, Růžový vrch a Kočičí kámen v dominantní poloze vrcholové plošiny Stolové hory v oblasti Mikulovské vrchoviny. (wiki)

Venuše v batůžku mlčí. Nepromluvila by, ani kdyby chtěla. Nemá totiž ústa…naše řeči také téměř utichly. Přece jen – je přes 30 st. a svah dost prudký. A další budou brzy následovat. Z Tabulové hory je výborný výhled. Aby nebyl, když na ní neroste jediný strom. Na jihu TUROLD, pod ním za kopcem MIKULOV. Směrem na druhou stranu vidíme, co nás ještě čeká…vzdálenosti jsou tu krátké, členitost terénu však značná. Ve vápencových skalách ale nic neobvyklého. Po kochací minutovce a vydýchání sbíháme kolem stáda šrouborohých koz a ovcí k…fotbalovému hřišti, které je v těchto místech zcela neočekávatelné. Kolem branky domácích a ve druhé půli hostí opět stoupáme. Prudce po žluté, k naší dnešní první zřícenině.

SIROTČÍ HRÁDEK – Sirotčí hrádek (též Sirotčí hrad, Sirotčí hrady či Růžový hrad, Waisenstein nebo Rassenstein) je zřícenina gotického hradu, která se nachází nad vsí Klentnice v Pavlovských vrších. Počátky zdejšího hradu sahají do 13. století, kdy jej vystavěli Wehingenové, hrad poté patřil Lichtenštejnům a Ditrichštejnům, v 16. století zpustl. Od roku 1964 je chráněn jako kulturní památka

Tento objekt je velmi fotogenický, tudíž je Sandhallovi okamžitě jasné, že se kvůli Šlehovi zase chvilku zdrží. Uběhli jsme sotva 3 km a už jsme 3x zastavili! Sandhall již patrně tuší, že Šleha fotografickými zastávkami kryje svou chabou běžeckou formu…a proto neprotestuje. Co by ostatně dělal na vrcholu zříceniny se zkolabovanou zříceninou? Radši tedy zatíná zuby a sleduje Šlehovo dětinské nadšení z panoramat…a dnes tomu nebude poprvé ani naposledy!

Blesky a hromy se podezřele přiblížily. Padají na nás i první kapky. Jsou příjemné…krásně chladí. Přesto se rozhodujeme – pokračovat, nepokračovat? Protože nebe vypadá opravdu hrozivě. Všechny blesky ale putují stále jen mezi mraky…pokračovat. Po červené značce, která se zde jmenuje SVATOJAKUBSKÁ STEZKA MORAVSKOSLEZSKÁ, seběhneme…k autu…u kteréhož Sandhall pronáší napůl rýpavou a napůl zcela relevantní poznámku: „Proč jsem se tahal do kopců s Venuší, když jsme jí mohli vzít na výlet až teď?!“…

…Už zase skoro neprší. A v dusnu téměř nemůžeme dýchat. Blesky však nepřestávají, buší do sebe na ocelovém nebi jako vlnití pleši do vlnitých plechů…dále po červené kousek po silničce – a vzápětí hupky šupky…do kopce. Pěkný „prďák.“ Až k primárnímu cíli dnešní cesty. Na Děvín. Předtím ale ještě Strážce.

STRÁŽCE je jedna ze skal na hraně vápencového bradla. U skály je upravené vyhlídkové místo jištěné zábradlím, vede k němu krátká odbočka z červené značky.

Na Strážci dosahuje tep stropu. Fotografická zastávka přichází opět vhod. Vydýcháme a směřujeme dále vzhůru k Děvínu. Chladivě prší. Mrazivě bouří. V mracích. Vítr ale překvapivě skoro nefouká, i když se nám zlověstné mraky, osvětlené každou vteřinou blesky, srážejí přímo nad hlavami.

Od Strážce ještě kousek štrapáce a jsme na vrcholu. Na východě, západě, jihu i severu ocelová šeď, pod nohami vápencová skála, voda nádrže NOVÉ MLÝNY…a kolem dokola vzduch nabitý elektřtinou z blesků a z vysílače na vrcholu. Dvaadvacátý kopec zdolán.

Na kótě se nezdržujeme dlouho. Běžíme dál. A v sílícím dešti Venuše běží stále s námi. Zjistili jsme totiž, že u vysílače není ani jedno příhodné místo, kde bychom se jí zbavili. Začíná ještě více pršet a podle barvy nebe ani nevypadá, že by mělo v nejbližších hodinách přestat. Čekají nás top vrcholové partie a mírný seběh ke zřícenině hradu DÍVČICE, která se má stát kulisou jednoho podivného obřadu – místem prvního (a možná i posledního) odpočinku ŠLEHONICKÉ VENUŠE. 

VENUŠE je označení pro ženské figurky, které byly vytvářeny v mladém paleolitu v celé Eurasii. Jsou vyrobeny z různých materiálů: z kamene, keramiky, mamutoviny, kostí či paroží. Tyto sošky vykazují zpravidla několik znaků jako je těhotenství, zvýraznění ňader, hýždí a pohlavního trojúhelníku a naopak potlačení ostatních částí těla, včetně hlavy a obličeje. Zobrazení obličeje je v paleolitickém umění vzácné, je pravděpodobné, že existovala víra v to, že jeho zobrazení odnímá člověku duši, proto bylo tabuizováno. Kromě obézních venuší existují i štíhlé, tyčinkové figurky, které napovídají od příklonu od naturalismu ke stylizaci a schematizaci. O účelu figurek mohou antropologové jen spekulovat. Může jít o důsledek chladu v době ledové. Mohla v nich být také vyobrazena Bohyně matka. (wiki)

Seběh po blátivé pěšince s vystupujícími mokrými kameny vyžaduje plné běžecké soustředění. Zejména Sandhall je připraven – na zádech s drahocenným nákladem…padat jen dopředu. Je to radost. Chladivý déšť, svah překlopený směrem dolů, vzduch nabitý ozónem a optimismem. Lehce již omyti a slušně již oběháni vplouváme mezi bytelné zdi zříceniny hradu DĚVIČKY (DÍVČÍ HRADY), kterážto majestátně trůní nad celým „pohořím“.

DĚVIČKY (též Dívčí hrady, Maidberg [maidbeʁg] nebo Maidenburg [maidn̩buʁg]) jsou zřícenina gotického hradu, tvořící dominantu severního okraje hřebene masívu Děvín, nejvyššího vrcholu Pavlovských vrchů na jižní Moravě. Nachází se na vápencové skále vypínající se do nadmořské výšky 428 metrů. Od roku 1964 je chráněn jako kulturní památka.

Sandhall opatrně vyloví z batůžku schránu s Venuší a obřadně ji předá do rukou stvořitele. Ten –  dojat, s dvěma druhy kapek na tváři – tuto vysouká z válce, naposledy láskyplně polaská její řádně již ohmatané obliny, políbí ji a vrátí do schrány, předávaje válec zpět do rukou horolezce. A on, vycvičen andskými štíty, vyšvihne se s ním prvovýstupem obtížnosti PÁL7C během několika milisekund na severní traverz hradní zdi, by jej za obřadného Šlehova mumlání umístil napříč (tak aby ho ani pálavské vichry nevyšťouraly) čtvercové díry po trámu bývalé komnaty prvního patra. Na Děvičkách to bude děvčici Venuši slušet!

Co dál? V okamžiku, kdy jsme ji uložili, nebesa se zavřou a počínají bouřit zcela nepokrytě…nasraná, opuštěná, ve tmě válce zajatá Venuše sesílá na nás a kolem nás hromy a blesky hněvu!

Stále více se šeří, cesta přestává být přehlednou. Zatáčíme z červené (po které jsme běželi prakticky celou trasu) na zelenou turistickou. A jsou to, jak jsme si později řekli, ty nejkrásnější běžecké kilometry za několik posledních let, na jaké si pamatujeme. Přítmí, baldachýn skloněných větví a hustých keřů, měkká, deštěm zkropená pěšinka a chladný, dusna zbavený čerstvý luft, poháněný stále ještě mírným větérkem. Běžecká pohádka, dlouhá bohužel pouhé 3 kilometry.

Nic ale netrvá věčně…ani nirvána…náhle, zrovna když se opět blížíme stoupáním (z druhé strany) pod nám již starého známého Strážce, se setmí až téměř do černoty. Stromy se ohýbají, teplý fén sílí a sílí…déšť houstne a houstne…stačím ještě vyfotit (než uschovám mobil do…bezpečí igelitového pytlíku?)…šmouhy.

Růžový pruh uprostřed černě na nebi se blíží. Po půl osmé, v čase, kdy je v červnu ještě plné světlo, běžíme prakticky ve tmě…a pod sprchou. Běžíme bazénem, močálem, tobogánem i hnojištěm, uprostřed burácejícího stadionu, lisovny, zkušebny tryskových motorů i turbíny zároveň. Ještěže není skoro nic vidět – ani turistická značka na kmeni, i když před ní stojíš na délku natažené paže, ani kluzké šutry pod nohama, ani letící větve, oškubaní ptáci, ani cesta před námi. Kdybychom věděli, co se právě teď děje jen nějakých 10 -15 kilometrů na východ od nás, nejspíše bychom horečnatě hledali nějakou hlubokou jeskyni nebo alespoň sebemenší prohlubeň, nezatopenou vodou.

“Au”, “au au!” ozve se ve tmě přede mnou. Dříve, než si stačím uvědomit, z jakéhože důvodu vypouští Sandhall z úst ta sralbotková citoslovce… „au!” dopadne mi na golozňu kladívko. ”Au!” vyjeknu vzápětí…v těžkém pološeří pod stromovím běžím pod kobercovým náletem. Dostávám plné zásahy do kšiltovky, do ramen…a hlavně do kloubu od palce levé ruky, jehož lůžko, zdevastované předchozími životními karamboly, má lehce vyvalenou chrupavku. No, jak se zdá, kloub po zásahu kroupou velikosti kaštanu, urychlenou volným pádem z báně, umožní asi v brzké době podívat se mé chrupavce ven ještě více! “Au” a nášup! Běžíme dál…co jiného nám ostatně zbývá…sice nevíme kam, sice nevíme kudy a po několika přímých zásazích do mozkovny ani proč, ale stále běžíme. Jen hodinky se vyhýbají přímému, devastujícímu zásahu, důmyslně schované rukou, natočenou dlaní vzhůru.

Bombardovací epizoda trvá naštěstí jen pár minut, kroupy se vteřinu po vteřině zmenšují…a mění se…zpátky ve sprchu. Jenže – právě v těchto okamžicích, jen pár kilometrů na východ, jde o život…a všichni lidé v ČR ví proč. Největší tornádo za posledních (prý) 900 let nás skoro dostalo. Chybělo pár kilometrů. Když zcela promočení vyběhneme na bahnitou pěšinku v loukách, která se vine na západní straně Pálavy pod kopci OBORA (483 m.n.m.) a stejnojmenná PÁLAVA (462 m.n.m.), vidíme z tornáda (o jehož předchozí existenci nemáme ale vůbec tušení) už jen neškodného dráčka, nevinně si ve střihu poletujícího pod vzdalujícími se bouřkovými mraky. Na nebi fotogenický dráček, u země běsnící saň.

Za běhu blátem po nádherné seběhové pěšince k cíli naší trasy v Klentnici přemýšlím, co se asi stalo s Venuší vzápětí po tom, co jsme ji tak sobecky opustili…zdalipak ji vichřice nevycucla z úkrytu? Zdalipak se schránka neskutálela až do Nových Mlýnů, kde teď spočívá na dně, na němž se papírová schránka brzy rozloží…a kde si bude potápěč či nějaký šikovný plavec moci hlavu ukroutit z neočekávaného nálezu, přivolavše k nádrži armádu archeologů?

Vzhledem k opravdu nebezpečné situaci, ve které jsme se během 22.tého běhu na kopec vyskytli, jsme jej dobrovolně podstatně zkrátili. A udělali jsme dobře. Beztak teď trpíme malinko výčitkami…nepřispěla Venušina zloba tak trošku k tomu velikému neštěstí, které se přihodilo v inkriminovaný večer jen kousíček od Pálavy? My si tady v radosti běháme…a dole mizí celé vesnice z povrchu zemského. Mezi vinohrady vbíháme zpět do Klentnice. Ani není třeba sprchy. Ani není třeba masáže. Opláchnut průtrží a namasírován kroupami nebýváš přece každý den.

Na zpáteční cestě z kopců potkáváme v každé vesnici houkající sanitky a hasiče…několikrát vjedeme do obrovské bahnité louže, která ve tmě není vůbec vidět – jednou se vrstva blátivé vody převalí autu i přes střechu a Šleha má co dělat, aby udržel vůz na silnici…před autem prchá TA bouře, která TO způsobila. Osvětluje noční již nebe jedním – nekonečným bleskem…uprostřed nádvoří školy, kde Sandhall bude nocovat, stojí květináč s tújí, zatopený až po okraj 10 centimetry dešťovky…





V  NEBESKÉM  PEKLE
14 km

Nahoře dusno, jen v mracích blesky. 
Šajn temných minut předzvěstí. 
Nahoře kroupy, peklo nebeský...
a dole padá neštěstí. 

Nahoře jen pár běžících bláznů, 
sílící vítr, zamrzlé kapky...
přibiti k zemi - vyváznou, nevyváznou? 
Zatnou jim tipce přírody drápky? 

Nahoře tma, že bys jí krájel, 
dolů nic nevidím - a to je dobře...
kdo zažil peklo, radši by ráje - 
ušetři Moravu, větrný zlobře. 

Nahoře letí neškodný dráček. 
Má krátké nožičky, co šimraj nebe...
a dole zvoní umíráček - 
saň, co vše přibila tornáda hřebem.

Morová Šleha

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s