26.6.2021 26,5 km převýšení 890 m

Nejsem frajer ze Staré Turé. Jsem jen Pepik z druhé strany hor. Přesto vám teď povím, jak jsme se spolu se Sandhallem k tej Starej Turej (nebo spíš těsně nad ní – a pak taky zpátky do Švédska mezi Pepiky) vydrápali. Nebyla to sice procházka růžovým sadem, ale ani bůhvíjaká přehnaná dřina.

Když jsme se oba dva, Šleha a Sandhall, dva dny od našeho památně drsného výběhu se Šlehonickou Venuší na Děvín, ocitli tak blízko BÍLÝCH KARPAT, nedalo se ani na vteřinku váhat… …dojezdová vzdálenost (každý z jiné strany) – na dva večerníčky… …forma – dva dny po devastujícím zážitku (devastujícím ne nás, ale okolí Pálavy a Děvína), překvapivě obstojná. Boule po kroupách, dopadajících předevčírem na naše dubové palice, už trochu splaskly, takže můžu běžet i s kšiltovkou… …běžecký mundúr – stačil uschnout, ač byl promáčen průtrží na entou… …logistická příprava – minimální (vždyť to máme za humny)… …trasa – vcelku jednoduchá….

…prostě poběžíme. A budeme se kochat. A budeme zastavovat. A budeme fotit. A budeme v poho.

Začneme v obci KVĚTNÁ, poslední to výspě Švédů před STAROU TUROU, poslední výspě Záhoráků před „Švédskem“…ke kterému budeme zpoceni „labzovať a „rajzovat“, „honit sa jak zduté kozy“ či jak „hanšpígli?“ Nebudeme! Vezmeme to pěkně po vrstevnicích, obloučkem, až na VELKÚ JAVOŘINU.

VELKÁ JAVOŘINA 970 m.n.m. (místně Velká Javorina, slovensky Veľká Javorina) je hora v Bílých Karpatech na moravsko-slovenském pomezí. Se svými 970 m n. m. je nejvyšší horou tohoto pohoří a nejvyšším bodem okresu UHERSKÉ HRADIŠTĚ. Vrcholem hory prochází hranice ČR a SR, nachází se zde také televizní a rádiový vysílač. Vrcholová část Javorina je součástí Národní přírodní rezervace Javorina, která zahrnuje pralesovitý porost na vápnitém flyši severního svahu a společenstvo horské louky na vrcholu a severním svahu Velké Javořiny. Od roku 2008 je současně na ploše 165 hektarů vyloučen jakýkoli zásah do lesního porostu – na Javořině byl vyhlášen prales. (wiki)

Javořina je největší a nejvyšší kopec široko-daleko. Vévodí takové hezké pánvičce. Malému, časem a povětřím obroušenému kráteru ve tvaru kruhu, zarostlému na hranách věncem lesů, obkružujících údolí s malebnými vesnicemi STRÁNÍ a KVĚTNÁ. Nádherné to místo. Jako bychom vystoupili uprostřed ráje. Kolem vesnic se zvedají louky a nad nimi již zmíněné mezikruží zdravých lesů o průměru zhruba 6 kilometrů. Na místech s nejhezčími výhledy trůní dvě identické dřevěné rozhledny…a zejména náš dnešní cíl, ze kterého „si za dvadsať p-přehlasované a-ať minút v Trnave!“

Z parkoviště v Květné vede moc hezká cestička po zelené turistické. Má jen jednu vadu…dosti podstatnou…nerozcvičený běžec je nucen na prvním kilometru vystoupat 200 výškových metrů. Není to moc? Je! Na první vyhlídce, zvané Nová hora a následně po průběhu přes stejnojmennou přírodní rezervaci a podhorskou pastvinu pod ní, prostou skopového a jeho pozůstatků, máme jazyky mravenečníků. Do dáli povytažené a žízní lepkavé. Samozřejmě při sobě (z důvodů laxní přípravy) nemáme žádné tekutiny. Spoléháme totiž na vrcholovou pípu a obsluhu žíznivých turistických davů na Javořině. A když hory a civilizace dovolí…na nějakou pitelnou studánku, po pozření jejíhož výtoku bychom si později neublinkli a…ano, řeknu to naplno…abychom se po jejím ochutnání neposrali.

Výhled z Nové hory je sice prvotřídní, nás ale čeká dalších 25 kilometrů vlnitého profilu. tudíž se na kótě příliš nezdržujeme. S dubovýma nohama, avšak již vydýcháni, běžíme traverz po louce. Je čím se kochat. Na těchto zelených úsecích našich společných běhů vždycky začnu Sandhalla podezřívat, jestli nebyl v minulém životě buvolem, kravičkou, ovcí, lamou, pakoněm či jiným trávožroutem. Je tu totiž ve svém živlu. Orosí se mu oči…a on, jindy téměř nemluvný, popustí uzdu svým hlasivkám a nadšení z té krásy kolem. Šleha ostatně také. Což ovšem není až taková novinka…senilní lidé obvykle dětinští, takže jsou nadšeni i z maličkostí, pro mladší občany zcela všedních…a přitom je to taková blbost!

Všude kolem jen lesy, louky s pastvinami a dva pruhy vyšlapané trávy…dva? Podezřelé…proč dva? Protože čtyřkolkáři si nedají pokoj. Někteří majitelé hlučných strojů vjedou fakt už skoro všude. I na ta nejméně pravděpodobná místa, kde správní turisté našlapují potichu, beze slov, bez dupání a s posvátnou úctou. Bohužel. Tahle móda mi nevoní… …po chvíli vbíháme do lesa. Ve vůni pryskyřice, borůvek, kravských koláčů a…sakra, měl bych si to běžecký triko už vyměnit.

Celý hřeben Javořiny teď máme jako na dlani. Radost běžet. Ten, kdo výletuje autem nebo na motorce, zapamatuje si jen malý počet míst, památek, hospod atd. Ten, kdo stejné výlety obšlápne turistickou chůzí, na bicyklu nebo během, zapamatuje si jich násobně více…i v tom tkví kouzlo pohybu vlastním, svalovým motorem… …zaveď mne se zavázanýma očima na místo, které jsem – já sklerotik – měl už čest proběhnout a sundej mi pásku z očí…neomylně ti sdělím: „Jó, támhle za tou zatáčkou je putyka, kde vaří nejkulajdovatější kulajdu, támhle za lesíkem kuňkají žáby v nejtlustší vrstvě žabince ve střední Evropě…a v támhletom malém, voňavém lesíku jsem 25.7. 2016 v 15 hodin, 58 minut a přibližně 33 sekund nakopl nejsmrdutější ze všech hadovek smrdutých, co kdy v českých luzích a hájích vykoukly svraštělým kloboukem z jehličí. Udělej to samé na místě, které jsem předtím jen prosvištěl na skútru nebo za volantem auta – řeknu ti o něm úplné prd. Všechny vjemy, ať zrakové, čichové, sluchové, chuťové či hmatové, jsou náhle jaksi intenzivnější. Zážitky všech smyslů se vrývají do paměti hlouběji. Ne jen do RAMky…pěkně natrvalo, do hard disku.

Mírně stoupáme k první rozhledně. Už před ní poprvé potkáváme smíšenou československou skupinu cyklistů, směřujících nejspíše také k vrcholu. Jedou tak pomalu, že i my, běžci kochacích temp, jí stačíme. Před rozhlednou U KŘÍŽKU (604 m.n.m.) skupinu opět dobíháme. My přece ale žádnou rozhlednu nemůžeme vynechat, tudíž nám skupina, zatímco se na rozhledně kocháme, opět nasazuje k úniku.

Po krátkém extempore na silnici se u křižovatky v lesíku Jahodná napojujeme na červenou turistickou. V kraji je nazývána CESTA HRDINŮ SNP (Slovenského národního povstání).

CHSNP je značená turistická cesta po Slovensku, která vede z Dukelského průsmyku na severovýchodu země až na hrad  Devín (neplést s Děvínem na moravské Pálavě) na západní hranici s Rakouskem. Její celková délka podle uváděných zdrojů kolísá mezi 750–770 kilometry. Částečně zasahuje i na území Česka. Je pojmenována podle Slovenského národního povstání  Je to nejdůležitější turistická trasa na Slovensku. Prochází celým Slovenskem až na Bradlo. Z Bradla dál pokračuje jako Štefánikova magistrála do Bratislavy. Prochází většinu oblastí Slovenska, kde probíhaly významné akce SNP a boje při osvobozování Slovenska v letech 1944-45. Cesta je značená červeným turistickým značením a po většinu trasy je totožná s Evropskou dálkovou turistickou trasou E8.

Opět předbíháme peloton…a nebýt Šlehovy „vnútornej indispozície“, už by nás asi cyklisté nedostihli. Mineme kvůli ní (indispozícii) druhou dřevěnou rozhlednu OBECNICE (604 m.n.m.), která se jmenuje stejně jako vesnice v Brdech, kterážto je ideálním výchozím bodem pro zapálené houbaře a z které jsme před před pár lety vybíhali na nejvyšší vrchol středočeských Brd – Tok.

Křížíme hlavní silnici z údolí k hranici. Stále na Cestě hrdinů SNP. Jak by byli hrdinové překvapeni, kdyby zjistili, že z jejich partyzánské stezičky vznikla šotolinová dálnice z vysypaných šutrů a cementu, široká dobrých 5 metrů, po které se znechuceně valíme v oblacích prachu…naštěstí jen 1,5 kilometru. Pak se terén znovu dostává do normálních horských kolejí. Běžíme nejprve skoro po vrstevnici…a jakmile se cesta zvedne, opět předbíháme poněkud fyzicky zdeptaný československý „peloton“, který nám zvedá sebevědomí uznalými narážkami a který nás kvůli další Šlehově – tentokrát meněj vnútornej – před chvílí opět předjel. Na otázku, proč běžíme tak rychle, že nám ani cyklisti nestačí, odpovídáme po pravdě, že nás enormně přitahuje vidina vrcholové prémie na Velké Javořině – slovenská HOLUBYHO CHATA a v ní…blaho…rozuměj BEER české značky Bernard!!!

HOLUBYHO CHATA je horská ubytovna a restaurace, nacházející se na východním svahu Velké Javořiny v Bílých Karpatech. Chata je celoročně veřejnosti přístupná. Výstavbu horské chaty na Velké Javořině inicioval Klub československých turistů v Uherském Brodě a ve Staré Turé a dále ministerstvo obchodu. Základní kámen byl položen 8. července 1923, jako stavitel byl vybrán Josef Jirásek z Uherského Brodu. (wiki)

Za pozornost stojí pozoruhodná vlastnost Sandhalla…má v sobě vodní čidlo! Náhle odbočí z cesty, aby Šlehu neomylně dovedl ke studánce, jmenující se Za lesem. Zde pramení potůček KLANEČNICE, který se po pár kilometrech mění na říčku, která se po pár kilometrech mění v sovenskú KLANEČNICU, ktorá obohacena o slovenské potůčky v Novom meste nad Váhom splyne se stejnojmenným slovenským veletokem, který o dalších pár desítek kilometrů níže na jih – v Komárně – splyne s evropským veletokem Dunajem… …“áááááááááá!“ Lokáme si blaha a vůbec nám nevadí, že nemá pěnu…

Přibíháme ke Kamenné boudě, u které se rozděluje turistická stezka s cyklistickou trasou. My budeme samozřejmě stoupat dále po červené přímo k vrcholu. A je to krásný. Jasně, že to bolí, ale je to fajn. Od boudy totiž už jen les. Běžíme po kořenech, lesní hrabance, mezi houbami, bobky od vysoké a skrytou kousavou havětí až téměř pod vrcholovou kótu. Liduprázdnou stezkou SNP, partizánskými přískoky. Nohy, unavené 15 kilometry převážně stoupavého běhu, nás přibližují k 23.vrcholu AKCE KOPCE.

Jen posledních cca 400 metrů pod vrcholem se výhled rozevře. Zde je však svah nejprudší. Ale to nám nevadí, neboť víme, že je pro dnešek posledním. Na kótě stojí obří vysílač, viditelný z téměř celé východní Moravy, ba i z velké části bratrského Schengenu – ze západního Slovenska…a zejména zo STAREJ TUREJ!

Tak tady se zdržíme! Božský výhled, počasí, mladé léto, vidina pípy nedaleko, už jen seběh…co víc si přát. Šleha třímá v ruce růžový futrál s brýlemi, které, i podle barvy určitě dámské, jakási nešťastnice upustila do trávy kousek pod vrcholem – aby jej mohl odevzdat v Holubyho chatě, kde jej snad nešťastnice i napůl poslepu najde. Ted už jen seběhnout ze země krále Miroslava k sousedům…na Bernarda, kteréhož je nám umožněno zaplatit v korunách, jejichž žalostné kovové zbytky se krčí v útrobách pidikapsičky Sandhallových upocených trenýrek. Ještěže…neprozřetelně nevybaveni eury bychom tu v opačném případě jen slintali.

Co teď? Když pěna ze slaných brad otřena? Teď to bude za odměnu? Bude! Vždyť dole pod kopcom konečně vidíme STARÚ TURÚ! První část seběhu dolů do Květné jest běžeckou nirvánou. Zelená turistická. Hraniční cesta pralesem – nádherný, čistý listnatý les s dospělými stromy na slovenské straně vpravo. Poněkud méně nádherný, mírně zaneřáděný smíšený les s pestrou věkovou skladbou stromů na české straně vlevo…běží se super. Vyklepáváme unavené nohy, očekávaje s mírnými obavami druhou část seběhu, neboť jsme stále ještě v příliš vysoké nadmořské výšce na to, abychom KVĚTNOU docílili jen seběhem mírným. 4 kilometry před cílem se naše obavy naplňují. Cesta? Humus…přímo po vrstevnici, sklon 20 a více procent, metr hluboká brázda, rozrytá těžkou lesní technikou. Les – těžce raněný, s hlubokou jizvou civilizace. Však také sbíháme po hraně TĚŽKÉHO VRCHU.

Tohle se nám nelíbí…na poslední chvíli se tedy rozhodujeme si trasu ještě malinko prodloužit. Z hluboké kamenité brázdy – ze zelené turistické – odbočíme na hraniční žlutou, která je zároveň NAUČNOU STEZKOU KVĚTNÁ, ponechanou kromě žlutých značek na stromech napospas přírodě.

Trasa měří celkově 7km a vede v okolí obce Strání, kde začíná u sklárny v místní části Květná. Hlavními atraktivitami této naučné stezky je okolí Svinárského potoka, Stráňanská kotlina a ruční výroba skla ve sklárně Květná. Obec KVĚTNÁ, místní část obce Strání v okrese Uherské Hradiště. Sklářská kolonie ( Straňanská huť, od r.1857 též Blumenbach, od r.1908 též Květná) ve Strání. Je zde evidováno 339 adres. Trvale zde žije 1365 obyvatel. Květná leží v katastrálním území Strání o výměře 39,76 km². Obcí protéká řeka Klanečnice, do níž se zde vlévá Svinárský potok a potok Kaštinka. Od roku 1794 v obci funguje sklárna.

Dobře tu posilujeme při přelézání padlých kmenů a běhu v blátě…u hraničnho potůčku, stékajícího z pramenů vrchu JELENEC (925 m.n.m.), nejbližšího to souseda Velké Javořiny.

A zase…za potokem, na Slovensku, krásný les. Na naší české straně? Velký rozdíl. Nevypadá to ale na „ekologické“ ponechání lesa ladem…spíš se o tenhle kousek BÍLÝCH KARPAT někdo zo Starej Turej stará lépe, než někdo z…

…jsme zpátky v Květné. 300 metrů od našeho cíle na parkovišti se mi najednou rozvázaly obě tkaničky. Snad aby dědeček nemusel při jejich rozvazování trávit tak dlouhou dobu v prkenném předklonu.

23. kopec. ze 30. Viděli jsme dvě země. Viděli jsme kus krásy. Pozorujeme, že asi ještě nepatříme úplně do starého železa, když i po 26 a půl kilometrech běhu a skoro 9 stech metrech převýšení jsme schopni se zout, slézt prudkou kamennou podezdívku pod mostkem u parkoviště a vnořit unavené, smradlavé hnáty do ledové? (ne, překvapivě teplé) Klanečnice. Pozorujeme, že naše země je krásná opravdu ze všech stran…jen kdyby jsme si toho konečně začali víc vážit a začali se o ní víc starat. A hlavně – uvědomujeme si, že jsme viděli jsme STARÚ TURÚ!

Zbývá posledních 7 kopců. Jedeme dál! A příště? Příště třeba něco z Beskyd…

ŠLEHA MOROVÁ

P.S. A jak si myslíte, že to večer skončilo? Jak jinak…