Lovci na Sněžce aneb Roky krátí kroky a kroky prodlužují roky…

Když někoho potkám poprvé a on se mne zeptá: „Odkud pocházíš?“, často odpovídám: „Ze Země“. Odkdy takhle odpovídám? To přesně nevím – ale určitě od raného dětství. Od chvíle, kdy jsem rozechvěle (z objevitelského vzrušení i námahy) poprvé stanul, osvícen sluncem a poznáním ruku v ruce svého osvíceného tatínka na vrcholu Sněžky. Bylo krásné počasí a já mohl dohlédnout dále, než jsem si kdy mohl (bobtnající pamětí svého rozkvétajícího květáku) představit. Od té doby jsem se stal jedním z „kochačů-panoramatiků“. Jedním z „lovců“. Úděl „sběračů“ mi zůstal zapovězen. Nejšťastnějším jsem jednou tam a jednou tady. Nejšťastnějším jsem na cestě. Nejšťastnějším jsem v pohybu. Stále v pohybu…pěšky, v sedle kola, v běhu. I po šedesátce. V krychlích. Na cestě, která vede přes nějakou bouli, ze které je kus mé i vaší rodné hroudy dobře k přehlédnutí. A úplně nejšťastnějším jsem na vrcholcích kopců.

Stejně tak to má položené i Sandhall. Jací bychom tedy byli se Sandhallem lovci, kdybychom do naší AKCE KOPCE – tj. přeběhnutí 30ti top boulí Česka – nezařadili SNĚŽKU!? Kdybychom se alespoň na chvíli pod strukem Mléčné dráhy nenadechli nejřidšího vzduchu v Česku? Jací bychom byli lovci, kdybychom v prvním týdnu září nepohlédli na srpek Měsíce v poslední čtvrti při teplotě 4 st. Celsia a ohromeni neuzřeli, jak z oranžového pruhu nad temnou Zemí vystupuje ze vzdáleného horizontu její červenající se matka, osvětlujíc prvními paprsky nejvyšší místo naší země s malým zet?

Původně měl být výběh na Sněžku zlatým hřebem, třicátým a posledním zářezem. Výběh, začínající před svítáním na nejvyšším vrcholu malého kousíčku Země, zvané Česko. Výběh do nejdominantnějšího kopce střední Evropy na sever od Alp. Výběh měl být závěrečným, člověk však míní a život mění. Místo třídenního výpadu na Hostýn a Radhošť plán upravujeme, protože je málo společného času. Cesta na Sněžku a zpět ale trvá pouhých 5 hodin. Pokud vyjedeme z pátku na sobotu v jednu v noci, můžeme – při troše běžecké formy a při troše štěstí na počasí – stihnout svítání na Sněžce. A vrátit se v rozumném čase zpět k povinným činnostem sběračů. Výběh na Sněžku bude tedy výběhem číslo 24.

Cestou v autě potemnělou českou kotlinou debatujeme o všem možném. V neposlední řadě i o počtu lovců, které asi na cestě k vrcholu a na samém vrcholu českého kousíčku Země potkáme. Sandhall se drží při zemi s malým zet a myslí si, že tam skoro nikdo nebude. Šleha má naopak obavy, že termín a předpověď počasí nahrává hojné účasti lovců no kótě. Kdo bude blíže skutečnosti?

km 0 – 3:15POMEZNÍ BOUDY I přes chlad zářijové noci se rychle zahříváme. Stoupání z nadmořské výšky 1050 m.n.m. začíná ihned po startu na Pomezních boudách. Naučná stezka JELENÍ je prudká, příkrá, sem tam strmá a občas i srázná. Ve světle čelovek však vidíme pouhých pár metrů před sebe, takže sklon svahu není pořádně vidět. Poznáme ho jen podle nedostatku kyslíku pro měchy. Za čtvrt hodiny je téměř vymalováno…ještěže jsme (prozřetelně) nevystartovali z Pece nebo ze Špindlu! Dva a půl kilometru k SOVÍMU SEDLU…tma je v Česku ohrožený druh. Ale tady, uprostřed lesa, ze kterého se srpek měsíce teprve za chvíli vyseká, je tma jako v pytli…zastrčeném v prdeli. Jen několik malých skupin turistů, kteří vyšli (protože nejsou zas takovými lovci, aby se k vrcholu vydali poklusem) ještě dříve než my, tvoří na štrece před námi malinké osvětlené body. Vypadá to, že na vrcholu nás bude dosti – Šleha měl asi výjimečně lepší odhad nežli Sandhall. Na Sovím sedle odbočuje do Polska černá turistická, která v této zemi Země označuje spojku mezi jinými turist. značkami. Tahle bude asi pěkný „prďák“, protože na necelých dvou kilometrech padá skoro o 350 metrů výškových. Opatrně našlapujeme, neboť terén je zde kamenitý a kupodivu s častými loužemi. Není se ale čemu divit, vody je letos dost a minulý týden dopadly na Krkonoše extrémní deště.

Na 4. kilometru zahlédneme ve tmě pouhé obrysy chaty JELENKA (1260 m.n.m.), na které se dá při pěším objevování Krkonoš za rozumnou cenu ve vlastním spacáku přenocovat. Následuje stoupání k vrcholovým partiím, na SVOROVOU HORU (1411 m.n.m.) a po pláni OBŘÍHO HŘEBENU, zarostlé kosodřevinou a nízkými odolnými jehličnany. Na 6. kilometru stejnojmenná vyhlídka…zastavujeme, zhasínáme čelovky a kocháme se. Kocháme se pohledem na nebe plné vzdálených čelovek, kocháme se pohledem na několik světýlek, stoupajících jako had k vrcholu Sněžky, kocháme se pohledem na čelovky polských vesnic a městečka KARPACZ v údolích na severu. Vypadá to, že viditelnost je OK! To jsou ty chvíle, kdy lovec i přes vynaloženou námahu (kterou sběrači považují za veskrze zbytečnou) nelituje toho, že zmíněným sběračem není.

Teď už jen závěrečný výšvih k vrcholu. Staneme na něm za deset pět…do svítání zbývá ještě 80 minut…a nejsme na kótě vůbec sami…

SNĚŽKA – nadmořská výška 1603,296 m.n.m.

Název hory vznikl již dávno a to z původního názvu Sněžná, který byl odvozen od stavu „sněhem pokrytá“. Současné jméno hory se ustálilo v roce 1823 a předcházely mu názvy jako Sněžovka či Sněhovka.

Průměrná roční teplota se zde pohybuje kolem 0,2 ºC. Byla tu naměřena rychlost větru 216 km/hod., což představuje český rekord. (12.3.2017 náraz 357 km/hod) Na vrcholu najdete několik stojících staveb. Nejstarší stavbou je rotundová kaple sv. Vavřince, postavená v letech 1655 – 1681 majitelem severních svahů Krkonoš, slezským šlechticem Schaffgotschem. Dále se zde nachází Polská bouda s meteorologickou stanicí, základová deska dnes již neexistující České boudy, která musela být odstraněna z důvodu špatného stavu a napadení dřevomorkou, kamenný trigonometrický obelisk a také Česká poštovna s vyhlídkovou plošinou, která je nejvýše položenou poštovnou v naší republice. Na Polské straně Sněžky můžete navštívit Polskou boudu, kde je také restaurace. Na Sněžku jako první (oficiálně) vystoupil roku 1456 neznámý benátský občan, který zde prý hledal drahé kameny. Od roku 1949 do roku 2012 na Sněžku jezdila sedačková lanovka z Pece pod Sněžkou. Po téměř dvouleté rekonstrukci byla koncem roku 2013 nahrazena novou lanovkou. Přes její vrchol prochází česko-polská státní hranice. Na severní polské straně spadají srázy do údolí Lomničky, na jižní české do Obřího dolu. Západní svahy se snižují do Úpské rašeliny a východní klesají v Obří hřbet. Nejvyšší bod Sněžky se ale nachází na polské straně hranice, na české je zhruba o 10 cm nižší – takže je vlastně nejvyšším vrcholem Česka Luční hora (1554,4) :-). (wiki)

Kopec č. 24 uloven. Je 4:50 letního času. Povinné bouchnutí pěstmi…ve tmě. Jen na východo-východo-severu náznak jiné než černé barvy. Prozatím se sešlo možná dvacet lovců? V teplotě 4 st. Celsia čekáme na východ slunce. Naštěstí fouká jen mírný větřík a je kde se před ním schovat. Staveb je na vrcholu dost a na straně zdí za větrem je tepleji. Nejlepší zahřátí pro lovce je ovšem obcházení vrcholu a focení…

Lovců přibývá. Desítka za desítkou…i nějací psi by se našli. Říkáme si se Sandhallem, co by asi říkal sběrač, kdyby ho sem teď z polské strany dovezli džípem po DROZE JUBILEUZSOWE (JUBILEJNÍ CESTĚ)? Navrhuji větu: „Proč tu všichni zpocení mrznou a čučí na jednu stranu do nikam, kde se jen válí v šeru opar a nad ním oranžovo-žlutý proužek ničeho? Vždyť je to taková blbost!“

Přec nejsme pouzí sběrači!?
Ještě je tma, a my vybíháme -
s lehounce scvaklými svěrači
k setkání s loveckým chrámem -
jen s Mléčnou dráhou na rohovce.

Na krpál nelze viděti.
A to je pro lovce klika.
Ve tmě o svahu nemáme ponětí -
varovná v hlavách nebliká
kontrolka sběračské ovce.

Stoupáme ke kótě, k nirváně.
Stoupáme k východu slunce -
by v chrámu lovců - už na bráně
rozdal kněz každičké buňce
list bible psané pro sportovce.

Běžec je jiný, sběračem není...
...tisíci kroků píše svou knihu
o krásách kopců, o ohromení - 
zíraje k severu, východu, západu, jihu
pokorným pohledem lovce.

Po hodině a dvaceti minutách slunce vychází. Je 6:12 a synové a dcery Země sledují její vycházející matku v počtu přibližně 250. Lovců. Sběrač určitě žádný. Sběrači spí. Vyspávají páteční prohýřenou noc.

Chytře jsme si to vymysleli…tedy spíše vymyslel…Sandhall. Vybral dobrou trasu…docílit kóty už na konci první pětiny výběhu. A zbývající 4/5 se vlnit. Oběhnout třetinu Krkonoš s minimální námahou. Více sbíhat. Je nám však jasné, že ani tato chytrá strategie nenahradí naši slabou trénovanost. Kdeže jsou roky předešlé, kdy Sandhall naběhal za jediný rok i 8000 kilometrů – a většinu z nich v tempu, o kterém si v současné době můžeme oba nechat jen zdát? Lovci se ovšem nezaleknou jakékoli výzvy. Běžíme dál…s vírou ve vlastní schopnosti.

km 7 – 9 Kamenitá silnička vede z vrcholu do Polska. Využíváme ji, stejně to jinudy dolů nejde, neboť směrem na západ jsou obě přístupové cesty k vrcholu zjednosměrněny. Cesta je určena evidentně pro sběrače, neboť je tvořena důkladnou, dokonale schůdnou a sjízdnou mozaikou z velkých kamenů. Jsou v ní dokonce i kanály! My prozatím jako kanál nevoníme, nemáme ovšem iluze o tom, že až začne slunce hřát, nestane se to. Běžíme mořem kamenné suti, vytvořené posledními ledovci, běžíme kolem místa, kde stávala na české strany hranice bývalá OBŘÍ BOUDA a kde na polské straně hranice stojí DOM SLASKI – k rovinaté hlavní vrcholové partii Krkonoš, k počátku naučné stezky…

km 9 – 11 KRKONOŠSKÁ TUNDRA. Souběžně s ní mezi km 9. – 11. kilometrem cesta zvána jako SCHUSTLEROVA STEZKA. A to je něco pro lovce! Běžíme po rovině, po měkkém, v chládečku, sotva vzešlé sluníčko nesměle hřeje do zad a my se kocháme…existuje snad moc lepších míst pro běh? Kosodřevina, povrch cesty šustí po nohama, i nějaký zpívající ptáček by se našel…PRAMENY ÚPY a dřevěná cesta nad ÚPSKÝM RAŠELINIŠTĚM – rašeliniště je největší vrchovištní rašeliniště v Krkonoších, má rozlohu 72,8 ha. Vzniklo přibližně před 5 – 6 tisíci lety. Rostou zde klečovité porosty, všivec sudetský, ostružiník moruška či kyhanka sivolistá. Žije zde slavík modráček tundrový či šídlo horské. Vybudována zde byla i naučná stezka Dědictví doby ledové.cesta ze dřeva nad ním )…„vžuňk!“ Je namrzlá…

Na 12,5. km LUČNÍ BOUDA. V zimě se topí i ve čtyřech až šesti metrech navátého sněhu, na počátku září u ní ale hlasitě šplouchá čerstvě zrozený pramen BÍLÉHO LABE, vydatně napájený z dešťů minulých týdnů a dobře nacucaného rašeliniště střechy Česka.

LUČNÍ BOUDA (1410 m.n.m.)Luční bouda je nejstarší chatou na hřebenech Krkonoš. V místech Luční boudy bylo již v roce 1625 hospodářské stavení (jednoduchý úkryt pro poutníky) při Slezské cestě, obchodní stezce z Čech do Slezska. Při přestavbě zařízení mlýnského kola v roce 1869 byl objeven základní kámen s letopočtem 1623. Během historie několikrát vyhořela a byla vždy znovu obnovena a rozšířena. Postupně se stala významným hospodářským, obchodním, badatelským a turistickým střediskem. Známými majiteli byli Rennerové. (wiki)

Nádherné kilometry pokračují. Co na tom, že teď musíme opět stoupat…ke kapličce PAMÁTNÍKU OBĚTEM HOR (právě v opravě). Odsud, zahřáti sklonem svahu i sluníčkem již nabírajícím na síle, opět klesáme. K vyhlídce, která je obsazena jakýmsi filmovým štábem. Jejich kamera zde ovšem nešvenkuje kvůli nám a kupodivu ani kvůli Sněžce za našimi zády, nýbrž tvrdošíjně a z nám neznámých důvodů míří kamsi na jih, do země České. Pozdravíme první lidi, které jsme od vrcholu Sněžky potkali a sbíháme k chatě VÝROVKA (1363 m.n.m.)

Za Výrovkou začíná mezi km 14 – 15,2 – naučná cesta SLEZSKÁ STEZKA. Rovinka, záda prohřívají paprsky, terén schůdný, prostě paráda. Zejména u Sandhalla se ale začínají projevovat první známky slabšího tréninkového režimu. Že by i řidšího vzduchu? Přitom nejsme ani v polovině trasy! km 15,2 – chalupa NA ROZCESTÍ km 15,2 – 17,5 LIŠČÍ HORA km – můžeme tu běžet vedle sebe, neb cesta je kamenně-travnatá a s dvěma vyšlapanými pruhy, dokonale nachystanými pro spolu plkající běžce.

LIŠČÍ HŘEBEN – se nachází na spojnici ZADNÍ PLANINY (pod níž leží rozbočka tur. stezek a chalupa NA ROZCESTÍ a LIŠČÍ HORY (1363 m.n.m.), které jsou od sebe vzdálené asi 2,5 kilometru. Nadmořská výška hřebenu v prostoru mezi svahy obou koncových hor je asi 1320 metrů. Orientován je od severozápadu na jihovýchod. Pod severovýchodním bočním svahem se nachází Zelený důl, pod jihozápadním bočním svahem údolí Kotelského potoka

Jsme v půlce trasy…a na konci se silami? Toho bohdá nebude, aby lovec ze Země sběračsky vyměkl – z boje utekl (z běhu zastavil)! Po povinném kochání z vyhlídky kousek pod vrcholkem Liščí hory následuje dlouhý sešup. Oběma lovcům se sice už ozývají přední stehenní svaly, jenže výhledy všechny bolístky přebíjí. Dnešní viditelnost je dokonalá, směrem přes ČERNOU HORU máme tedy možnost vidět hluboko do Čech…a za běhu diskutovat o tomhle i támhletom kopci. A společně přemýšlet, který to vlastně je. Český kousek Země je ideální pro běžce. Máš chuť na proběhnutí na horách? Sedneš v nížině do auta, autobusu, do vlaku nebo jen na kolo – zaručuji ti, že do půl hodinky jízdy na nějaké horstvo narazíš. Ve většině tzv. „velkých zemí“ jedeš 300 km po rovině, než se nějakého kopečku dočkáš. Vzdálenosti jsou v nich pro našince ukrutně dlouhé a terén jednotvárný. V Čechách či na Moravě ti stačí chvíle na to, aby jsi svůj lovecký výběh zrealizoval podle chuti. Vezmi si kupříkladu Prahu…je ti libo rovinky podél řeky? Tumáš! Do 10 minut. Je ti libo zrakvit se v roklích? Od řeky, zařízlé za miliony let hluboko do krajiny, se roklí zvedají desítky. Máš chuť na lesy? Rovinaté u Brandýsa – čtvrthodinka. Kopcovité – do půlhodinky všude kolem města. Parků nepočítaně, terénů, závodů, charitativních běhů, setkání loveckých skupin z celé Země jakbysmet. V Brdech a na Kokořínsku jsi za půl hoďky, v Jizerkách a v Krušných za jednu celou, na Šumavě a v Kérkonoších za dvě…atd. …lovecký ráj!

Km 18 – LIŠČÍ LOUKA a LYŽAŘSKÁ BOUDAkm 19 – LESNÍ BOUDAkm 20,5 – HRNČÍŘSKÉ BOUDYkm 22 – PRAŽSKÁ BOUDA A KOLÍNSKÁ BOUDA

km 22 – 25,5 JAVOŘÍ DŮL – tohle už ale bolí…sešup Javořím dolem, hluboko zařízlým z 1100 do 720 m.n.m. v lese nad Javořím potokem, je prudký až příliš. Klesáme, obávaje se to pustit volnoběhem, neboť Šlehova známá neuropatie dolních končetin, která se pravidelně dostavuje po 20 kilometrech v terénu, je Sandhallovi dostatečně známa. Což dává samozřejmě najevo svými drzými a nejapnými poznámkami, směřovanými neuctivě ke klátivému klopýtání a k úctyhodnému běžeckému kmetovi…v nichž mu ovšem kmet zdařile sekunduje. Rozbiti na madeiru srovnáváme sklon běhu na km 26 – VELKÁ ÚPA, abychom, po pouhých 300 metrech „pohodlného běhu“ zabočili nalevo…do svahu, který si z Javořím dolem nezadá, leč – bohužel – má opačný sklon! Po dalších 300 metrech parodie na běh dostává Šleha jedinečnou příležitost…nejapné a drzé Sandhallovy poznámky témuž oplatit. Neboť Sandhall, kousek nad prvními chalupami, před hospodou U HORSKÝCH NOSIČŮ, dosáhne zrakvení. Hospoda je v brzkém ránu ještě zavřená, takže namísto využití osazenstva podniku a jeho nosítek je Sandhall – i se solidárním (na chvíli) Šlehou – přinucen sběračským mozkem (v mimořádně krátké epizodě) přejít do (pro lovce) potupné chůze.

km 27 a něco – JANOVY BOUDY – zde se z nás obou opět stávají lovci. Jsme totiž na kopci. Jako na vršku…teď je sice neuropatie více vidět na Sandhallovi, oba lovci i s handicapem ale hrdinně a parkinsonsky sbíhají mezi km 27,5 – 30 KRAKONOŠOVÝM ÚDOLÍM na km 30 – ke SPÁLENÉMU MLÝNU. Ke kterému má Šleha vztah. Velmi vřelý. Ve svých mladistvých letech, téměř před 40 lety, strávil totiž v jeho okolí několik letních týdnů, ucházejíce se zde o srdce mladé dívky, aby s ní zde (například) pojedl velkou hromadu zapařených hub a poté potupně vrhl do kanálu nad chatou Rusalkou…a také několik zimních týdnů, v nichž se s touto dívkou, nyní již paní Šlehovou-Kolombovou a jejich dvěma společnými Šlehátky, brodili v hlubokém krkonošském sněhu – co řádná již rodinka…

km 30 – 31,5 – neboť se (zejména Sandhallovi) předchozí chodecká vložka velmi zamlouvala, zopakovala si ji naše lovecko-sběračská již skupina ve svahu nad chatou Rusalkou. Jakmile se terén trochu zmírnil, byl však Sandhall přinucen neúprosným Šlehou zpátky k běhu. Pardon – k „běhu“. A na km 31,5 – MALÁ ÚPA – kostel, občerstvení Krmelec u KRAVÍ HORY byli za tuto obětinu oba lovci náležitě odměněni…úlovkem, sestávajícím se ze skleničky předražené (horská přirážka cca 8000 metrů výškových) malinové limonády a bramborové placky s cenovkou přibližující se (na váhu) ceně lanýže. Zde jsme se ocitli opět přímo mezi nemilosrdně nás drtícími čelistmi sběračské civilizace…

…ještě jedna kraťoučká chodecká vložka – Sandhall, zdevastovaný loveckou výpravou, rozpáleným již asfaltem, zatuhlými špejlemi a nedostatečně povzbuzen Šlehou a malinovkou, nad Malou Úpou – sběračsky skloněn – pozoruje následující 3 metry silničky. Až pěkná travnatá CESTA BRATŘÍ ČAPKŮ mezi km 32 – 34,5 která se vine lesem souběžně se silnicí až na POMEZNÍ BOUDY, vlije mu do žil pár kapek čerstvé lovecké krve….

epilog…

..zato Šleha! Jeho vášeň pro pohyb nebyla ani po 34,5 km běhu a 1400 metrech převýšení ukojena. Ihned po návratu do sběračského ráje velkoměsta odebral se ke klandru fotbalového hřiště, aby mohl ve stoje shlédnout další zápas jednoho svého již řádně odrostlého Šlehátka, po kterémž se přesunul do sportovní haly, kde další 4 hodiny ve smíšené lovecko-sběračské společnosti poskakoval na rockovém koncertě…

…nejvyšší hora českého kousíčku Země ulovena. Kopec č. 24. Sněžka. Teď už nám zbývá lovit jen v moravském revíru. Existuje pro lovce něco lepšího než lovit beze zbraní – běžícíma nohama, od krásy oroseným okem, od zážitků opojeným mozkem a od námahy i vzrušení bušícím srdcem?

Morová Šleha

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s