Athénský MARATHON aneb Bleskova neeéjdeeélšííí hoooódíiiiíína

ČESKO

Ležím na břiše a vrním blahem. Z potemnělé místnosti mi do uší vplouvají mírné vlnky relaxační hudby, do nosu molekuly vonného odéru a do svalů 37 st. celsia teplé impulsy z nejdokonalejšího nástroje ve vesmíru. Malé thajské prsty, dlaně i kolena cestují po neforemném důchodcově těle, stále ještě rozbitém a zatuhlém po taškařici, prožité jím v minulých dnech. Mám raťafák s ciferníkem zastrčené do otvoru v masážní lavici, oči zastrčené tmou do pozadí a hlavu bobtnající povystrčenými vzpomínkami…vylézají ze sklerotické kůry mozkové jako už dlouho ne… …až přijdu znovuzrozen domů…“Jau! Fút soft, plís!!“…musím si jejich cucky co nejrychleji zapsat…jinak budou do týdne fuč!

Nemám tak dobrou paměť, abych mohl být kvalitním lhářem…píšu tedy o zážitcích, prožitých mezi 11. – 15.11. 2021, pěkně „zatepla“...

Když jsme s naší maratonskou partou před dvěma lety plánovali další zahraniční – podzimní maraton, nikdo z nás samozřejmě nemohl tušit, k čemu se schyluje. Naprosto nadšen z Beaujolais maratonu 2019 jsem na rok 2020 navrhl rovnou „běžecký Wimbledon.“ A s nemenším nadšením si vyslechl souhlasné reakce celé party. „Když si k šedesátinám chceš rozbalit takový pěkný dáreček, tak to ho musíme rozbalit s tebou!“ Co následovalo v běžecky nepěkném roce následujícím, není třeba rozebírat. Zrušilo se, co se mohlo, dokonce i to, co se vlastně zrušit ani nemuselo, běžci ztráceli iluze, fyzičku a někteří i imunitu. Od listopadu 2019 jsem neběžel žádný maraton! Co bude následovat dál? To neví ani pán, ani kmán. Jenže – maratonští běžci se přece nikdy nevzdávají…

Tenisté mají Wimbledon, fotbalisté Wembley a Maracaná, automobiloví závodníci Le Mans, lyžaři Holmenkollen, atleti Olympiádu…a co máme my – pomalí maratonci? My „Bleskové?“ No přece…

ATHENS AUTHENTIC MARATHON 2020? 2021!

Před dvěma lety jsem si myslel, že na trati ikonického maratonu oslavím stylově šedesátiny. Nešlo to. Mohl bych, ale jen na dálku…běžet však Athens marathon 2020 jen virtuálně? Tak, jak ho vypsali na onen rok pořadatelé? Blbost. K šedesátinám to prostě nevyšlo. Poběžím tedy z blízkosti města Marathonu, okolo památníku bitvy u něj a cestou k městu Athény o rok starší, o rok objemnější, rozbitější a pomalejší. Nejlepší zážitky a největší radost z jakékoli činnosti mám tehdy, když ji provozuji poprvé…anebo naposledy. Obé tak rád prožívám. No a? Proč to říkám? Maraton v Athénách totiž poběžím poprvé…a zároveň to bude můj poslední maraton. Maratonská derniéra. Bude to bomba? Ač do něj vlítnu bez vojenské výstroje, bez formy…a dokonce i bez tréninku?

Bitva u Marathonu a její důsledek pro sport…jak se události, tenkrát – před mnoha a mnoha lety udály, nemůže nikdo vědět. Hérodotos sice napsal cosi o Feidippidesovi a jeho běhu…jenže se narodil až po bitvě. A po bitvě je každý generálem. Mně se líbí racionálnější vysvětlení jiných historiků – Peršané poslali první část vojsk po moři od Marathonu k Athénám. Kolem poloostrova. Vzápětí jejich druhá část prohrála bitvu u Marathonu (v srpnu nebo září 490 př.n.l. – v roce 2010 už to bylo 2500 let!). Mezitím ta první část jejich jízdy, naloděné v korábech, plula k nechráněným Athénám z druhé strany – od jihu. Po prohrané bitvě na pevnině bitvě rozprášené perské zbytky druhé části naskákaly do zbylých lodí a prchaly. Athénští vojáci se ale po vítězství na souši dovtípili, že ostatní nepřátelé právě obeplouvají poloostrov z jihu. Proto žádná oslava – vzali nohy na ramena a pelášili zpátky domů zrychleným přesunem, aby mohli město ochránit a aby jejich městský stát na jihozápadě od Marathonu nezažil nepříjemné překvapení. Z Marathonu do Athén je to cestou přes sedla mezi hřebeny pohoří „maratonských“ cca 40 km. Feidippidésovi bych spíše přiřkl běh na cca 240 km z Athén do Sparty plus 240 km zpět, jehož první půlka se nazývá http://www.spartathlon.gr – a o kterémžto si však už musím nechat jen zdát. Feidippides prý běžel požádat o pomoc SPARŤANY – jenže oni právě slavili náboženský svátek, při kterém se nesmí bojovat. Pomoc slíbili až po úplňku, po kterém už bojovat mohli – který však měl nastat až za deset dní. Pokud tedy Feidippides za pár dní po běhu do Sparty a zpět a vítězství u Marathonu zvládl ještě nášup v podobě běhu z Marathonu do Athén, tak byl ještě větší borec, než jsme doufali…nedivím se mu ale, že prý po doběhu a větě: „Zvítězili jsme!“ okamžitě zemřel... ..téměř každý „zeměkoulec“ ví, že na počest těchto dávných událostí vznikl maraton.

Ale dosti subjektivní interpretace historie – vrhněmež se na sport…

KUDY TUDY? TADY TUDY!

V září a říjnu trénuji jako blázen (blázen trénuje jen objemy a žádnou kvalitu). Běhám pomalu, na pohodu, skoro v suchém triku. Jako blázen se těším i do Řecka. Běžím jediné dva závody – Plzeňský půlmaraton a 22,6 Liberec Nature run, pak 34 km dlouhý okruh Krkonošemi na Sněžku a zpět…jinak samé půlmaratonky na sucho a poklusávání mezi 10-20 km. Jenže…uprostřed října, na sedmém kilometru výběhu, po seběhu kolem botanické zahrady, za pavilonem slonů, zrovna když troubím chobotem do kapesníku, ucítím ostrou řezavou bolest v levém třísle. A je vymalováno. Další týden po 0 naběhaných kilometrech to vystrašeně zkusím…3 kilometry…a „rup!“ Křuplo ve mně jak v praskající větvi. Vzápětí se provinile omlouvám z vodění Budějovického půlmaratonu i Kbelské desítky. Nehýbu se a trpím, nasávaje tuk, merlota a temné myšlenky: „Přece není možný, abych po skoro dvouletých všemožných peripetiích do Athén odletěl jen jako divák!“ Vím, jak smutné je něco považovat za uzavřené, finito…proto pořád doufám. doufám v zázrak…

…ve středu 10. listopadu ještě vystrašeněji obouvám zbrusu nové botky (když se neběhá, shání se přece botky v akci, to dá rozum), abych v nich případně v Athénách nevyběhl úplně poprvé (neboť si vyčítám, že zranění se zrodilo z věčného pobíhání na vymlácených kyčlích a dobře ošlapaných krychlích s náběhem 2500+…rozuměj natočeno více než 2500 km). Uběhnu v nich jediných 7 km v závěrečné přípravě. V noze píchá, jen všude jinde než v inkriminovaném třísle…povoluji si tedy start. Co si ale zakazuji? V závodě „běžet na čas.“!

ŘECKO

Čtvrtek

Letí nás pět. Jana – letí si šlehnout sobotní desítku. S minimálním tréninkem. Zvláštní znamení: keep smile a nejlepší časy běhá po odfláknutých přípravách a po konzumaci červeného v posledním dni před závodem. Paní Šlehová-Kolombová – letí si šlehnout support. Zvláštní znamení – ke spokojenosti potřebuje pro změnu bílé. Kája – letí si šlehnout maraton. Po pořádném tréninku. Zvláštní znamení: č.1 – ke spokojenosti potřebuje červené, bílé, růžové, s pěnou i bez pěny…atd…č.2 – je nespokojen se svou hmotností. Ondra – letí si šlehnout maraton. Po neskutečném tréninku. Zvláštní znamení: magor…jen za letošek: naběháno 2000 km, naplaváno 370 km a nakoleno 16700 km…ostatní sporty a aktivity nepočítám. Teď je připraven (snad poprvé) pojmout akci volněji – i se skleničkou a nehrocením tempa. Šleha Morová – letí si šlehnout maraton. Po nulovém tréninku. Zvláštní znamení: taky magor (běžet maraton po nulové přípravě). Nejlepší časy má dávno za sebou. Po červeném i po bílém. Bude mu stačit, kdyby se mu povedlo celý závod běžet…a doběhnout do cíle…bez nutnosti přejít do chůze.

Přece jen mi to nedá, abych se nezmínil o předzávodním čase. Před vlastním závodem totiž uběhlo dost událostí…byla by škoda si je nezapsat…aby si klubající se již vnuci mohli později dělat z dědy srandu.

Naše ubytování je připraveno na nejlepším a nejstrategičtějším místě…pro sportovce i pro zvědavého konzumenta zeměpisných, historických i poživačně-turistických reálií. Proč na nejlepším? Protože máš apartmán 300 metrů od budovy řeckého parlamentu a v pěším dosahu top místa Athén. Protože máš apartmán 200 metrů od startu sobotní 10ky a 800 metrů od cíle maratonu. Protože máš apartmán na dohled od desítek taverniček a uliček plných stylových obchůdků s řeckými tretkami. Protože máš přímo pod barákem parkoviště pro půjčeného „Yaríska“, kterého ti každé ráno z garáže s úsměvem vyveze pohunek. Protože můžeš do Yaríska fofrem nasednout a s jeho dopomocí během dvou dnů docela dobře prozkoumat pořádný kus Athén a regionu ATTIKA!

cs.wikipedia.org/wiki/Attika

Čtvrtek večer

Malá večerní procházka, nasátí řeckého vzduchu, večeře a vínko. Při něm debata…převážně o čem? Hádej.

Pátek – velký okruh kolem Attiky. Jen se dostat z města…řízení auta v centru Athén je stejný adrenalin jako první seskok padákem. Když ti na pětiproudé silnici, v rychlosti 80+, projíždí 10 cm kolem zrcátek – po obou stranách najednou – jednostopá vozidla různých kubatur rychlostí 90+ a ty se zrovna během pár set metrů potřebuješ dostat z pátého pruhu do prvního? Když sám nevíš, kam jedeš a kolem tebe všichni troubí? (Ne, ne na tebe, jen tak na sebe upozorňují, nemyslí tím nic osobního.) Když se při návratu do města veřejné osvětlení rozsvěcí až 15 minut po úplném setmění? Kuoodivu jsme však neviděli ani jednu bouračku, ani jeden „ťukanec“.

Přijíždíme v natřískaném Yarísku k Marathonskému jezeru nad městem Marathon. Napájí pitnou vodou celou více než třímiliónovou aglomeraci – třetinu obyvatel celého Řecka. Jedeme přímo po hrázi a za ní klesáme do MUZEA MARATHONU, nalézajícímu se uprostřed ospalého stejnojmenného městečka. Mám bradu dole…artefakty zde vystavené – pochodně, staré maratonské dresy, plakáty a medaile ze všech novodobých Olympijských her, něco o Spartathlonu, vítězné poháry – několik velkých místností, ze kterých na tebe dokonale dýchne, jak Řekové maratonem žijí. Je vidět jak odnepaměti milují sport. Ve střední Evropě jsme žili v divočině a chatrčích lepených blátem (na sport ani pomyšlení) ve stejné době, kdy v tomto kraji už probíhaly Olympijské hry…

…perfektní je, že si v rámci kulturní složky výpravy můžeme předem prohlédnout velkou část trati nedělního maratonu. Jedeme totiž po výpadovce z Marathonu do Athén, která se stane v neděli trasou závodu, celých 19 km. Jen kousek od města se rozkládá PAMÁTNÍK BITVY U MARATHONU. Kdyby tenkrát Peršané bitvu vyhráli a Athény padly, vývoj demokracie by se zastavil a myšlenky později narozených filozofů, politiků a relativně demokratických orgánů moci by nemohly být následovány. Rozhodně by neexistovaly Olympijské hry ani maraton jako takový. Kolébka evropské civilizace by se nerozhoupala a naše pětice (co tu zrovna čučí na travnatý pahorek, pod kterým jsou už 2511 let pohřbeni padlí řečtí vojáci) by se ani nenarodila. Ideální mentální příprava na neděli. Tohle nebude nějaký tuctový městský maraton (byť s pozlátkem početnosti závodníků, dokonalé trati nebo nejvyššího price money) – tohle bude TEN maraton!

Po návštěvě památníku jedeme k pobřeží, ze kterého musí Šleha s Kájou nutně hupsnout do mórž…je to brrrrrr… ale osvěžují zážitek. Řekům, nabaleně na nás pohlížejícím – v zimních bundách v dobrých 15 stupních celsia, hraje na tvářích shovívavý úsměv: „Jen se vyblbněte, my si počkáme na léto, slaná louže neuteče.“

Nad východním pobřežím Attiky pokračujeme k jihu – až k nejjižnějšímu místu Řecka (pevninského – poloostrova Peloponés, rozléhají se za Korintským průplavem (uměle vytvořeným ve už ve starověku), Řekové do pevninské části nepočítají. Na skále MYS SOUNION, ze které je prý možno pozorovat nejkrásnější a nejromantičtější západ slunce v Řecku, stojí POSEIDONŮV CHRÁM, postavený v roce 444 př.n.l. Bůh moří asi těžko mohl najít lepší místo ke svému uctívání.

My ho ale opouštíme už v brzkém odpoledni…proč? Přece abychom stihli přihlášení v EXPU. Po zastávce na kafčo v kavárničce s výhledem na mórž přijíždíme už za tmy do EXPA, nacházejícího se také na pobřeží, jen přímo v centru – v hale, ve které se za Olympijských her 2004 hrály zápasy v halových míčových sportech. Tady na nás atmosféra závodu dopadá plnou vahou. Expo je veliké – větší než pražské. Přihlašujeme se bez problémů, smířeni s obstrukcemi a zdržením kvůli věčnému prokazování bezinfekčnosti. Při té mase lidí v Expu ale není divu. Fasuji číslo, kupuji si náhradu za doma zapomenutý gel a mám velkou radost z povedeného startovního trička, které mi (doufám) bude připomínat poslední dokončený (doufám) maraton.

Předposlední noc před maratonem je prý nejdůležitější. Pro Janu poslední – před desítkou…věrna svému rituálu si s námi ťuká docela dlouho. Když se tak na její pohodu dívám, předpovídám jí v neoficiální tipovačce osobní rekord (na rozdíl od ostatních :-)). Naštěstí spíme dobře – řecké víno jest opravdu dobrou medicínou na spaní.

Sobota

Pořádně se před závodem rozcvičit, to je pro nás nejdůležitější sobotní úkol. Po snídani tedy provádíme okruh historickým centrem Athén. Nemohou během něj samozřejmě chybět panoramata…

Bude 12 kilometrů stačit? Odpoledne přece běží přece Jana…jdeme fandit. Start závodu na 10 km máme přímo před barákem. Startuje se téměř při západu slunce – v 17:00…teplotu mají závodníci optimální, vlhkost, rosný bod i tlak rovněž. Takže Jani, je to jasné – bude osobáček!

Když za soumraku vcházíme do mramorové svatyně stadionu, ohromeně se rozhlížíme. Kam se hrabou moderní stadiony – tohle je klasika…paní Šlehová má normální závrať, tak na ní monument působí. Seděl bych na něm klidně hodiny a neomrzelo by mne to – jen tak sedět, pozorovat cvrkot a rozjímat. Čekáme na Janu. Přibíhá nečekaně brzy…samozřejmě nezklamala…přiběhla do už setmělého PANATHENAIKA…a úplně ho rozzářila. Osobní rekord o minutu! Takhle zazářit jsem ji ještě neviděl…velká gratulace. Však také osobáček večer řádně (na rozdíl od opatrných maratonců) spolu s paní Šlehovou oslavila!

Neděle – 15.11.2021

Vstáváme v půl šesté. Děvčata se jen převalí a dovolenkují. Poslední autobus do Marathonu odjíždí za hodinku a něco, takže znovu s povděkem kvitujeme výběr místa ubytování. Když se za pár chvil, obtěžkáni otrubami, banány, kojeneckou vodou a startovním pytlem, vyšouráme z apartmánu a otočíme hlavu doleva, okamžitě vidíme, jak se tmou k řeckému parlamentu řadí štrůdl autobusů. Nastupujeme do jednoho z nich přímo před budkami voj. stráže parlamentu, která tu – ve svých legínách a tretrách s bambulemi a padesáti cvočky na podrážkách – předvádí v každou celou denní hodinu bizarní „lenochodí show“ pro turisty.

MARATON

Zvláštní pocit. Stát na startu svého posledního maratonu. Říká se, že ten, kdo někdy dokončí (celý v běhu) maratonský závod, už nikdy nebude tím, kdo se postavil na jeho start. Mám to dnes na druhou. Běžím naposledy – a zrovna z Marathonu do Athén. Nikdy jsem maraton nevzdal, nikdy při maratonu nechodil. Zvládnu bez chůze a bez diskvi i ten poslední? Každopádně vím, že jestli doběhnu, nebudu dál tím, kým jsem byl v posledních 14 letech…maratoncem.

Čekám ve druhé vlně. 3 minuty do startu. Ondra právě vybíhá s vlnou první. Karel je v páté či šesté vlně, má do startu ještě dost času. Dobře to tu mají zmáknutý. Žádná tlačenice, každý si jen odečte z reálného času 1x, 2x,…5x 3 minuty – záleží na tom, ze které vlny startuje. Páska, oddělující sektor od startovního sektoru, jde dolů. Jdeme na značky. Zboku.

Start…není tak hromadný jako jindy, stojíme před ním totiž na covidových distančních značkách 1,5 m od sebe. Přesto už na značce (dál od ostatních a dál od energie davu, která nám vždy vzájemně dodává síly) vím, že to dnes bude veliký. Ne – ne výkonem, zážitkem. Běží mi mráz po zádech…přitom jsem ještě ani nevyběhl!

Za tónů písně, kterou u nás zpívávávávávala jako „BOTY PROTI LÁSCE“ Yvonne Přenosilová, protínáme startovní bránu. Za zády město MARATHON. Za hranicí viditelnosti a pro mne i představivosti, za překážkou z kopců, z dlouhého tvrdého asfaltu a z vlastní hlavy, pro mne momentálně v nekonečné vzdálenosti, leží vysněný mramorový stadion PANATHENAIKO, na kterém bych si rád střihnul necelou půlku stadia

běh na jedno stadium je vzdálenost 192,27 metru, (600 olympijských stop). Byl na olympijských hrách jedinou soutěžní disciplínou od založení her v roce 776 př.n.l. do roku 724 př.n.l., kdy se na hrách zavedl dvojitý běh čili diaulos (běh na dvě stádia). Panathénajský stadion – Kallimarmaro (řecky Καλλιμάρμαρο), což v překladu znamená „nádherně mramorový“, byl vystavěn až později – kolem 4. století př. n. l.. Měl pouze dřevěná sedadla. Ta mramorová mají kapacitu 50 000 diváků! A zaplatil je římský státník Herodes Attikus…

…hudba za zády utichá a každý závodník se začíná soustředit na tempo, které si naplánoval nebo které mu zrovna připadá optimální. Běžíme po rovině, směrem na jih. Zataženo a bezvětří. Škoda, že není včera nebo předevčírem. Foukalo by nám krásně do zad. Řekové tvrdí, že šest oliv dá člověku stejnou sílu jako hovězí steak. I kdybych jich ráno snědl šedesát, cítil bych se stejně slabý a zranitelný jako teď. Nevěřím, že noha vydrží déle než ve středu před odletem – tedy 7 km. Na druhou stranu – kdo nemá strach, nemá žádnou fantazii…takže i přes obavy běžím tempo, které je o dost rychlejší, než jsem v jakémkoli výběhu v posledních dvou měsících vyvinul. Přes ztuhlé tělo, bolavé od prvního metru, přes píchání v „prdelním“ nervu, přes nohy co dvě řádně vyschlé pinie, přes půlky cvakající šestky dráty a přes mozeček, bojácně velící: „Brzdi vole, brzdi!“ Ale běžím 5:20! Po kilometru vidím vpravo za svodidly dvouproudé silnice, po které jsme už jeli Yarískem na výletě i autobusem na start, stát malého chlapce s nataženou rukou. S respektem se na mne dívá…pak se nesměle usměje a zakřičí: „Brávo!“, podávaje mi z malé řecké dlaně olivovou ratolest. Copak bych ho mohl zklamat? Zastrkuju větvičku za lem kšiltovky. Trošku tlačí do čela…věřím však na její benefit – a taky že jo…přestávám pochybovat. Jako mávnutím olivovým proutkem…větvička jakoby mi šeptala přímo do mozkovny: „Ser na to a běž, Evropane…a pamatuj si každou minutu…TOHLE je život!

Olivovník projevuje udivující životaschopnost – daří se mu i na jinak nehostinných a neúrodných místech a stále roste a plodí, i když horká léta střídají tuhé zimy. A olivová ratolest? Ta je symbolem míru…věnce z ní uvité nosili vítězové olympijských her i vojevůdci. Olivové ratolesti je doprovázely na poslední cestě a byly vnímány jako symbol božské síly. Evropané říkají, že pes je nejlepší přítel člověka…ale Řekové navíc říkají totéž o olivách. Těžko tak najdeš rostlinu, která by tě životně víc spojila s ostatními Evropany a jejich rozmanitou civilizací.

Teď už si věřím. Co se stane, má se stát. Přestávám myslet na zranění, protože optimismus je přece nejpříjemnější forma odvahy. O to víc ale začnu přemýšlet o trati. A tam to trochu drhne: „Na nějakým osmým kiláku to přece má začít stoupat? Kam až vlastně? Vzpomeň si…tý brďo, až do jednatřicátýho?!“

Blížíme se k první časomíře. Na 5. km, za památníkem Bitvy u Marathonu.

V pátek jsme se procházeli uvnitř v rámci kulturní vložky výpravy. V rámci sportovní vložky se v neděli probíhá jen kolem plotu. Ještěže nás neženou přes mohylu, pod kterou jsou pohřbeni řečtí bojovníci, kteří zahynuli zbraněmi Peršanů v inkriminované bitvě. Zaprvé by to bylo znesvěcení jejich památky…a za druhé je mohyla sice poměrně nízká, zato krutě prudká! Ne, ještě se necítím jako lenochod. Ještě běžím bez problémů. Pomalu, ale jistě. Sice mne stále něco píchá do levého zadku, pravé lýtko se mění na kus mramoru a počítám, že za pár dalších stadií zmramorovatí i to druhé, ale hlava je v pohodě. Před městečkem NEA MAKRI, před pásem s měřením na 5. km, potkávám v protisměru Ondru. Už oběhl areál památníku a vypadá dobře. Bodejť by ne – těch pár kiláčků po rovině mu zatím asi nestačilo ani na rozehřátí. Už na cca 8. km nás ale čeká důkladné zahřátí všechny. Silnice (celá trať vede po široké, převážně čtyřproudé silnici s ostrůvkem uprostřed, kdy půlka je určena pro závodníky a protisměr pro doprovodná vozidla) začíná stoupat. Z důkladné předzávodní prohlídky trati víme, že do kopce to bude (až na malé krátké výjimky) až na 31. kilometr…uf!

To, co předvádí u cesty do Athén diváci, je naprosto uchvancancující. Neúnavně tě ženou vpřed. Ti s lepším zrakem dokonce osobně…stále slyšíš: „Brávo, brávo, bravo Líbor, brávo…a ještě něco jako slovenské: „Pome“! Což jsem doteď nerozluštil…běžím sotva noha nohu mine a už na desátém si připadám jako Kipchoge na cílové rovince. Kostra a svalstvo se však po třítýdenním nicnedělání blíží k cílové rovince fyzičky stejně rychle. Stoupáme, stoupáme a stoupáme. Stoupáme mezi davy až za městečko Rafina, ležící zhruba na 15. kilometru. Stoupáme pořád – kdyby k tomu ještě svítilo sluníčko, tak už mám nadobro vymalováno.

S nejvyšším úsilím držím pod mraky jakž tak tempo a snažím se sám sebe ujistit, že soudruh Šleha dnes neudělal chybu…když se nepřipraven postavil na start. Že jeho maratonským posláním není mít v maratonu úspěch, ale v dobré náladě při něm pokračovat v chybování, to je jasné – nakonec přece nezáleží na tom, v jakém čase doběhnu – stačí mi, že se s každým doběhnutým maratonem stanu vítězem sám nad sebou. No jo, jenže pořád nejsem na kótě! Utěšuje mne, že…možná…že až budu nahoře, pořádně to rozbalím!…možná. V dlouhém závodě se přece zdržení dá ještě napravit…to krátký závod, ten je jako hodina matiky – když zjistíš, že jsi udělal v příkladu chybu a chceš ji napravit, je pozdě. Zvoní.

Nejenže nesvítí sluníčko, ono dokonce sviní! (Rozumněj, že mi na raťafák dopadá asi 10 sotva rozlišitelných kapiček) A běžím z kopce! To bude paráda!

Jenže co to? Seběh je dlouhý necelý kiláček, zato docela prudký…zjišťuji, že běžet směrem dolů je ještě těžší než nahoru! Bez výčitek a beze smutku tedy opět nabíhám do opačného sklonu. A po dalších, pouhých 200 metrech, už vím, kým dnes jsem. Kája, běžící někde o tři sektory za mnou (a určitě se už ku mně kvapem blížící) vždycky říká, že v padesáti ještě neví, čím by chtěl být – nejraději prý gigolem v domově důchodců – mně je to ale v této chvíli jasné. Dnes jsem Bleskem z animovaného filmu Zootropolis. Jenže co to? Seběh je dlouhý necelý kiláček, zato docela prudký…zjišťuji, že běžet směrem dolů je ještě těžší než nahoru! Bez výčitek a beze smutku tedy opět nabíhám do opačného sklonu. A po dalších, pouhých 200 metrech, už vím, kým dnes jsem. Jenže co to? Seběh je dlouhý necelý kiláček, zato docela prudký…zjišťuji, že běžet směrem dolů je ještě těžší než nahoru! Bez výčitek a beze smutku tedy opět nabíhám do opačného sklonu. A po dalších, pouhých 200 metrech, už vím, kým dnes jsem. Kája, běžící někde o tři sektory za mnou (a určitě se už ku mně kvapem blížící) vždycky říká, že v padesáti ještě neví, čím by chtěl být – nejraději prý gigolem v domově důchodců – mně je to ale v této chvíli jasné. Dnes jsem Bleskem z animovaného filmu Zootropolis. Jenže co to? Seběh je dlouhý necelý kiláček, zato docela prudký…zjišťuji, že běžet směrem dolů je ještě těžší než nahoru! Bez výčitek a beze smutku tedy opět nabíhám do opačného sklonu. A po dalších, pouhých 200 metrech, už vím, kým dnes jsem. Kája, běžící někde o tři sektory za mnou (a určitě se už ku mně kvapem blížící) vždycky říká, že v padesáti ještě neví, čím by chtěl být – nejraději prý gigolem v domově důchodců – mně je to ale v této chvíli jasné. Dnes jsem Bleskem z animovaného filmu Zootropolis! Kája, běžící někde o tři sektory za mnou (a určitě se už ku mně kvapem blížící) vždycky říká, že v padesáti ještě neví, čím by chtěl být – nejraději prý gigolem v domově důchodců – mně je to ale v této chvíli jasné.

Prý skoro všechno, co jsi kdy o sobě chtěl vědět, se dá dovědět, než uběhneš 42 a něco kilometrů…ještě to nevím – ale mně na to dnes bude stačit pouhých dvaadvacet. Teď jsem na devatenáctém…a cítím se jako na čtyřicátém. Na metě půlmaratonu, cítě se jak na dvaačtyřicátém, si uvědomuju, že do kopce se poběží ještě deset kilometrů…

Zdraví je vzácná věc. Vlastně je to jediná věc, která si zaslouží, abychom úsilí o ni obětovali nejen čas, pot, námahu, jmění, ale i život – protože život se bez něho se pro nás stává trápením a strastí. Když není zdraví, vyprchá i rozkoš, moudrost, učenost a ctnost. Jenže tříslo pořád drží! Nevím, kdo to napsal, ale pro zdraví stojí zato bojovat. Tedy nevím – jestli zrovna maratonem – něco kratšího by asi bylo vhodnější, jenže maraton mně zdraví nebere – každý mi ho naopak přidá…myslím tím duševní. A fyzické šrámy? Po maratonu přece vyprchají daleko dříve, než psychická pohoda z něj…a navíc – to zatracené tříslo pořád drží! Myšlenky se melou, melou, melou…

…až do 31. kilometru si toho moc nepamatuji. Nepamatuji si názvy městečka RAFINA a speciálně si nepamatuji městečko PIKERMI…jestli jsou to vůbec městečka. Pamatuji si jen nekonečný kopec – a taky to, že mně někde kolem 25. předbíhá skupinka, pronásledující vodiče na 3:59:59. Ani nezkouším ji uviset…nechť. Tak pomalý maraton, začínající ve výsledku čtyřkou, jsem ještě nikdy (kromě těch horských) neběžel. Nechť. Důležité je, že nezastavuju. Bojuju. Stále jsem však ještě schopen fotit (rozhodčí prominou – je to sice na diskvi, ale poslední maraton se v životě běží jen jednou, takže pardon) a běžet bez zastavení. Běžet jako Feidippides, běžet jako athénské vojsko, běžet oznámit své osobní vítězství v bitvě nad leností, strachem a sebenedůvěrou. Běžet se zdeformovaným účkem na tváři do účka z mramoru, do náručí cílové brány a paní Kolombové-Šlehové. A neumřít!

Úplné fyzické vyčerpání je důsledkem mých předešlých několikaletých mylných domněnek – že jsem tak starý, jak se cítím…přesto nepochybuju. Nepochybuju, že doběhnu. Zastavit neexistuje. Tohle je přece poslední maraton. Kááždáá miinuutaá seé táahne jak lep z uzáávěruú cheeémoópréénuúúú…hurá, občerstvovačka! Hurá, cola! Šleha, který nikdy colu nepije (jen od padesátého na ultra), si na ní náhle pochutnává!

Ne, není to hezká trať. Popravdě – patří k těm nejošklivějším, co jsem kdy běžel. Já si jí ale, řádně už oblblý únavou a bolestí, která se teď přestěhovala hlavně do přední části stehen, představuji jako krásnou, starořeckou polní, lesní a královskou cestu. Přitom vím prd, jak tu cesty mezi městy Marathon a Athény před 2500 lety vypadaly. Možná už byly také lemovány domy, možná už byly také pěkně vydlážděné. Mé myšlenky rozhodně vydlážděné jsou. Vydlážděné (přes fyzické utrpení) euforií. Nepochopitelné. Už nemůžu…a přitom běžím s radostí a s jistotou. Čím víc se blížíme předměstími i centrem k cíli, tím víc se šklebím bolestí i směju na diváky a tleskám si s nimi dlaněmi…čím víc se o všechny svaly na nohou pokoušejí křeče, tíím víííc siií vyyýýchuuutnáááávááááám každou vteřinu…čím víc je cesta z kopce, tím víc stoupá mé nadšení, masochistická bolest a….radost ze života…žiíívooóóot jééé kráááááásnýýýýýý!!!

Centrum města je diváky natřískané. Zejména díky nim si pamatuji každou minutu, každou vteřinu posledních 9 kilometrů. Ne, rychleji běžet nemůžu…a vůbec mi to nevadí. A s každým míhajícím se divákem, s každou nataženou dlaní, s každým výkřikem: „Brááááávóóóóó!“ jsem víc naměkko.

Ne není to hezká trať – 40 kilometrů. Přesto jsou poslední dva mými nejkrásnějšími maratonskými kilometry v životě…asi i proto, že jsou zároveň posledními.

Jak běžím poslední stovky metrů? Jako člen parlamentní stráže při střídání….pooomaaaliiinkuuuu. Jen nohama tak nevykopávám…sotva zvedám kolena. Běžím jako Blesk na poště…pomalu razítkuju asfalt Athén, razítkuju kolem sochy běžce, vysoké dobrých deset metrů, běžím kolem muzeí a zastupitelských úřadů, kolem parku, naproti němuž je v rezidenci otevřené okno, ze kterého možná na Bleska shlíží oko samotného ředitele řecké pošty, řeckého presidenta…vbíhám do monumentu (má kapacitu 50 000 hlav!) uprostřed jásotu nekonečně trpělivých diváků…pár tisícovek jich na něm ještě zůstalo…jak dlouho už tu povzbuzují? Vždyť čas na cílové bráně atakuje 4:30! Strhávám čepici a klaním se jim, pooomáááálůůůů mávaje s ní i s ratolestí…a posledních 200 metrů prožívám stejné pocity, jako když jsem poprvé dosedl na prdel při samostatném seskoku padákem…

ATHENS MARATHON 2021

Každé nové ráno,  
s nímž se probudím - 
je nepopsaný list 
formátu A čtyři. 

Co v něm večer psáno? 
To jenom já vím... 
..chtěl bych vám vše číst, 
až se počnou oči klížit... 

...pílili jsme cestou 
krok za krokem výš - 
až tam, kde voják mrtev pad. 
A pak jak on, s poslintanou vestou, sňali ze zad maratonský kříž 
a šli k nebi vystoupat. 

Vzejde další ráno 
a já se probudím...
...za zavřenou bránou, 
se smutkem na hrudi. 
Nad popsaným listem 
formátu A čtyři.

Zbyde už jen číst ten
příběh vzešlý z pověstí
o běžcích coby o rytířích, 
jimž během srdce planou... 
...a který nikdy nenudí.
Příběh o vůli, o puchýřích, 
o běhu, o štěstí...
...a o tom, jak k němu lze mířit.

…před cílovou čarou poklekám…vlastně nepoklekám – nejde to. Abych mohl políbit dráhu, musím udělat lenochodí klik, jinak bych dostal křeče. Křeče do všeho…jen do toho zatraceného třísla ne….je to nějaký rozmazaný…





…je smutné, když něco musíš považovat za uzavřené. Ale – na druhou stranu – už se nemusíš honit za velkým štěstím…mohl by ses totiž napříště ochudit o obyčejné malé radosti!

P. S. Všichni na mne už dávno čekali. Všichni už byli dávno na stadionu. I Kája, který vybíhal o 9 minut později a vůbecnevimkde mne předběhl…i Ondra, který doběhl na pohodu a v suchém triku v čase za tři a půl…i rekordem vysmátá Jana…i paní Kolombová-Šlehová, která se mnou neúnavně cestuje, tolerujíc „stařecké sny bláznivýho kluka“ …i mladí řečtí sportovci, od kterých jsem přijal svojí poslední maratonskou medaili…poslední????…

P. P. S. 2 Právě mi přišel mail od Ondry…že by chtěl v pátek přihlásit maraton na příští rok…BENÁTKY! První den přihlašování se prý dá zaregistrovat v rámci black friday…prý jestli bych nechtěl něco přehodnotit… „Kurňa, za rok přece ještě nebudu takový dědek, abych si nemohl ještě jeden maratonek střihnout!“

Šleha

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s