Je čtvrt hodinky do startu. Však co to? Přeplněné veliké náměstí Přemysla Otakara II. … je náhle prázdné…skoro. Jak je to možné? Přeplněné – a přitom skoro prázdné? Vždyť se na něm před čtvrt hodinkou v hejnu hemžilo několik tisíc jedinců…a za pár minut se jich tu bude tísnit několik tisíc zas…teď na něm ale stojí jen dva „ptáci“ se zakrnělými křídly – jeden starý a jeden méně starý tučňák. Jak je to možné? Odpověď na fakt blbou hádanku je jednoduchá. Několik tisíc ptáků, kteří dnes chtěli vzlétnout až k oblakům osobních rekordů, se totiž tísní pod podloubími. Kolem náměstí. Podloubí se naštěstí rozkládá kolem celého náměstí. Jinak by většina z oněch opeřenců měla smůlu. Právě by se koupali ve studené. Takhle se budou koupat až za chvíli. V potu. Přitom jsou to ptáci nadmíru otužilí Vždyť jsou to vytrvalostní opeřenci…jenže by si neradi namočili křídla…už před startem…
…zato zmínění tučňáci Šleha a Jarda – stojí nadšeně u kašny a chladí se. Ne z ní, chladí se z vodotrysku, který na ně padá přímo z nebe. Nevypadají ale zrovna jako tučňáci. Natož jako vytrvalí ptáci…v této chvíli vypadají jako zmoklé slepice. I když…i některé slepice jsou dost vytrvalé…vypadají jako divné zmoklé slepice. Mají totiž jen jedno křídlo. A roste jim z hlavy. Jsou totiž vodiči. A chladí se proto, protože by dnes bez chlazení do cíle vůbec nedoběhli. Nebo ano, ale pozdě, nebo ano a včas, zato úplně „na šrot“.
Teprve několik minut před devatenáctou se koridory začínají nesměle plnit. Bouřka se náměstí a jeho okolí naštěstí vyhýbá, bude se snad startovat na čas. Hrozilo totiž, že start bude odložen – nebo dokonce (nedej bože) zrušen! Pod blesky se totiž ptákům (natož tučňákům s křídlem s kostrou z hliníku) létat nedoporučuje. Prší ale stále řádně. Sprcha se jen změnila v obyčejný hustý déšť…a ptáci konečně vylézají – se suchými křídly ze suché klece podloubí…jen jen vzlétnout…
…největší chybou, kterou můžeš v životě udělat, je mít pořád strach, že nějakou uděláš…tady vzadu, v koridoru na 2:10, je spousta opeřenců, kteří se chyb bojí. My, přízemní tučňáci, jsme tu s nimi proto, abych se pokusili je naučit přestat se chyb bát. Když si budou věřit a nebudou se bát chybičky, mají přece větší šanci – zaprvé na dobrý čas a zadruhé na zcela pozitivní zážitek ze závodu. Že to bude bolet? To je takřka jisté, ale bez práce přece nejsou koláče!
Nakonec se ty nejtěžší mraky, nesoucí blesky, kroupy a hromy, odvalí trochu stranou, nebezpečí pomine – kolem je najednou nějak víc světla…a kdosi z Budějic, někde vpředu na startovní čáře, jen minutu po ohlašované devatenácté startovní hodině, vystřelí. Ptáci u startovní čáry, kteří se už nebojí nějaké té životní chybičky, vyletí z klece, jako když někdo vystřelí…pták přece potřebuje pořádně zamávat křídly, aby zjistil, jestli může létat!
BUDĚJOVICE NA VODĚ A byly hromy. Večerní tympány, bušící do peřin celičkých z olova. Šedivé nebe od brány do brány - jen tučňák se před tím vším neschoval. A byly blesky, co mrakům svítily paliči rekordů, co kazí náladu? Spálily plány běžecké idyly - plány na cíl za slunce západu? A bylo nutné vzdáti se závodu? Zřít bezmoc vodičů pod schlíplou vlajkou? Nebylo! Tučňák se spolehl na vodu… …a náhle vše OK, náhle vše v cajku! Neb voda přišla…a všechno spláchla. Spláchla i hromy, i blesky do análu. Spláchla i van, jímž čapka páchla, i odér batohu podobný tvarohu - přes triko ždímané dolů až k brlohu - až do nor křusek odtekla po nohou… …pochyby poslala do kanálů… …a je tak fajn, když v cíli mokrouši neťatí bleskem zařvat si vyzkouší poprvé, zdaleka ne však naposledy - hromové: “Jóóó!”, co prolomí ledy. Vždyť dali rekordy - i pod nebem šedým.
Za pouhých 190 minut toho viděli tučňák Šleha a tučňák Jarda opět hodně…
…viděli, jak jsou všichni na do 5. kilometru plni energie, dobře namaštěná křídla se jim lesknou tukem a potem, vodou odstřikující z budějického asfaltu…a sluncem, znovu občas probleskujícím nad řekou Malší…
…zhruba na 8. kilometru viděli opeřence v protisměru…jak rychlostí rorýsů pílí k cíli. Viděli, jak je pomalejší ptáčci dokáží, sami už s řádně unavenými křidélky, freneticky povzbuzovat a jak si z rorýsů berou příklad…
…a také viděli, jak se na 9. kilometru terén nepříjemně zvedá a slyšeli sami sebe, jak polétavce, kteří se učí nebát se chybovat, povzbuzují ze všech sil…tak, jak jim zobáky narostly…
…a mezi 10. a 12. kilometrem, v nejtěžších partiích závodu, viděli, jak se z některých dlouho už po světě bravurně poletujících ptáků stávají obyčejní pštrosi, strkající už pod kopcem hlavu do písku škarpy…a z některých mláďat s čerstvě narostlými řídkými brky zase silní orli, plachtící přes vrchol ve stoupavém proudu vůle a sebevědomí…
...a tak snažili se - na předlouhé rovince skoro bez diváků, kde čas utíká velmi rychle a metry se valí velmi pomalu - přesvědčit tučňáčí řečí svěřené ptáčky o tom, že duši máme od toho, aby napomáhala tělu. Že je klíčem ke kleci z vlastní lenosti...který jim z ní pomůže vyletět...
…viděli také, jak mezi zhruba 15. – 19. kilometrem, před obrátkou k cíli, vadnou ti s malými, krátkými křídly…ti, co si mysleli, že i s nimi dolétnou dál a výš, než ostatní. Viděli, jak kolem 19,5 kilometru vadne i pár těch, co si mysleli, že dnes vyskočí ze startu úplně bez křídel…a ona jim narostou až ve vzduchu…
…a na tom samém 19,5. kilometru slyšeli s tučňákem Jardou úvodní melodii z absolutně tučňáčího filmu Forrest Gump, kterou všem právě kolem prolétajícím ptákům zahrál místní skvělý symfonický orchestr…a dodal jim tím neskutečnou závěrečnou energii…
…hlavně však viděli, co dokáže správná běžecká duše, vytrvalé nohy…a mozek, nebojící se sám sebe, nebojící se chybovat. Věřící si. Viděli totiž z první ruky (vlastně křídla), jak se od nich na 20. kilometru odpojuje velká skupina polétavých běžeckých duší (směrem dopředu :-)) a s úsměvy, stále zrychlujíce let, přistane pod tmavnoucím večerním nebem na nejhezčím ze všech koberců – koberci barvy červánků…
…a byli přihlížejícími diváky viděni, jak se na 21,1. kilometru – ruku v ruce s dalším mokrým, ale šťastným tučňákem – společně, na malou chvíli – proměnili v orly.
Teď, když už zhruba známe cestu k tomu, jak najít klíč k zámku klece vlastního podcenění, lenosti a sobectví, kdy se občas společně proletíme v povětří jako ptáci, zbývá nám jen jediné - naučit se spolu i žít. Na zemi...jako tučňáci. Protože - i když se takový závodní opeřenec naučí dobře létat, musí přece nakonec přistát na zemi...mezi těmi, co se jim buď učit létat nechce - nebo se to ještě nenaučili...
Ustřihneme-li ptáku křídla, přestane létat. Ale nikdy nezapomene, že létal. Karel Kryl ...a........ptáci narození v kleci si myslí, že létání je nemoc. Kdosi
foto: Tonda z Jizerek, Run Czech, Morová Šleha
Šleha Morová
Šleha běhá... 