Tak tady jsem taky ještě nebyl.

Když prožiješ mládí a první roky manželství za železnou oponou, vzpomínáš (v souvislosti se slanou vodou) jen na studený a větrný Balt v Dederonii, písečné a též větrné masáže na pobřeží Polska nebo na nekonečnou dvoudenní cestu vlakem k Černému moři do Bulharska. Tvou jedinou možností, jak se dostat k teplému moři, je většinou marná naděje na získání „příslibu“ (vstupního papíru do Jugoslávie), jehož získání není vůbec snadné a jehož získání nemáš šanci ovlivnit. Každá pozdější návštěva vyhřátého moře či oceánu (byť ve věku již pokročilém, takřka důchodovém) je tedy pro tebe mimořádným svátkem, dárkem za trpělivost a vytrvalost…

…nebereš dovolené u moře jako samožřejmost. Naopak – jsi schopen užít si je lépe, než omladina. Letos tedy padla volba na (pro mladší ročníky) víceméně profláklou Mallorcu…na její severovýchodní část, která se stala oblastí mých výběhů – konkrétně okolí letovisek Cala Millor a Sa Coma.

Botky běhalky samozřejmě balím s sebou. Hodlám kombinovat (v lichých dnech) ranní výběhy s pozdějším odpočinkem. Na vyhřátém písku, s masážemi od metrových vln, bušících u břehu do těla rozlámaného během, s turistickými výlety ve dnech sudých. S turistickými výlety do hor, měst, soutěsek, plání a zajímavých pobřežních oblastí ostrova. Botky běhalky i sudé dny určitě zvládnou – ušetřím tedy balení jednoho páru bot a snížím váhu letištním zřízencem váženého zavazadla.

Jak se tedy asi může běhat začátkem září na Mallorce? Pokud se soustředíš na počasí, rozhodně doporučuji vyběhnout ráno. Co nejdříve, třeba už za kuropění. Stejně se připrav na teplotu 25+. Tady jsi na břehu vyhřátého moře…a to má nějakou setrvačnost – nedovolí pevnině v noci vychladnout.

Po vinné, kulinářské a teplotní aklimatizaci vybíhám tedy třetí den pobytu k seznamovacímu výběhu. Klasicky. Z ubytování k nejbližší turistické zajímavosti a k prohlídce přilehlých možností koupání. Abychom po snídani zamířili na pláž takzvaně „najisto“. Dobře to má paní Šlehová od svého dětinského chotě zařízené…probudí se…Šleha propocen, vyčerpán…a přesto spokojen…vchází do dveří. Nebude zlobit! Ochotně si po snídaně přilehne na deku (stíněn milosrdnou stříškou plážového stanu) u břehu…

…výběh 1. 14 km po břehu přes poloostrov PUNTA de n´AMER

Poloostrov PUNTA de n’AMER je chráněná přírodní oblast mezi turistickými letovisky CALA MILLOR a SA COMA. Již v roce 1585 v této oblasti prováděl tehdejší místokrál Lluis Vich inspekci a rozhodl, že vzhledem ke zdejší krajině je tu nezbytná stavba věže. Jeho požadavek byl ale opakovaně odkládán z finančních důvodů…až zde nakonec 4. září 1688 zatkli maurského kapitána Mura a několik rybářů…a Královská rada pak konečně rozhodla o výstavbě, která ale začala teprve v roce 1693. Práce byly dokončeny asi roku 1696. Pevnost byla střežena třemi strážními věžemi a byly tu umístěny kromě jiných zbraní také katapult a dvě děla různého kalibru.

K pevnosti se stoupá po průběhu letoviskem Calla Millor, ze kterého vybíhám…nejprve za rozbřesku stále prohřátou dlažbou městečka, poté po obvodu pláží. Žádný běh po písku, pěkně po cyklostezce. Ty jsou samostatnou kapitolou celého ostrova, stejně jako přehršel půjčoven kol všech kategorií. Běžců pár potkávám, největší množství jich tu ale bude nejdříve tak za hodinku – až se dorůžova a do vedra vyhajají. Na konci dlouhé pláže začíná již zmíněný poloostrov. Stoupání mezi křovinami a řídkým porostem stromů není náročné, svah i terén mírný. Cesta nemůže přímo kopírovat břeh, neboť ten je příliš skalnatý a neschůdný. Přesto se dá jakžtakž kopírovat, což nikdy neopomenu. Přes poloostrov a pevnost se dostávám ke klesání k pláži stejnojmenného – a velmi známého – ostrovního letoviska Sa Coma. Obíhám městečko až za přítok řeky Torrent de ca n´Amer, v měsíci září ovšem netekoucí. Její „tok“ končí těsně před ústím do moře a její „louže“ je od moře oddělena sezónní písečnou pláží. Doufám, že takovýchto „řek“ se v Česku ještě dlouho nedočkáme. Návrat přes Sa Comu zadem – po další perfektní cyklostezce – už provádím za pořádného vedra. Dnes jsem tedy zjistil, že pláž Sa Coma stojí za hřích, je tudíž jasné, kam se po snídani na regeneraci vydáme…

výběh 2. 12 km Přes městečko SON SERVERA na kopec PUIG de la FONT

Co by to bylo za Šlehu, kdyby se ve vodě u pláže neotočil k vnitrozemí a nezabloudil očima trošku nahoru, nad palmy. Tady stačí opravdu jen trošku. Nejvyšší kopec v okolí má 271 m.n.m. A co by to bylo za Šlehu, kdyby na něj co nejdříve nevyběhl. Takže – druhý výběh, jasný cíl. Vedro je snad ještě větší než předevčírem. A to vybíhám ještě skoro za tmy. K městečku Son Servera, v jehož centru trhovci teprve začínají vybalovat fidlátka. Městečko je malebné, ne jako pozlátková letoviska na pobřeží. Typické úzké uličky (jednosměrné), domy z domorodého stavebního materiálu – světle hnědého kamene, kostelík, malé hospůdky. Protože se rozkládá pod zmíněným kopcem, uličky se směrem k němu lomí do čím dál prudšího kopce. Funím, zdravím mallorské skřivany a skřivanky a stoupám pod kopec. V noci byla bouřka – ulice už suché, ale v terénu na spodních partiích kopce blátíčko, vyplavená koryta a kluzské bílé skály. Tady slajkové silničky moc opory nedodají, musím si dávat sakra pozor, abych neskončil na čumáku. Chvílemi je nutné k výběhu(v těchto chvílích většinou k výstupu) použít i ruce. Na vrcholu se mohu ždímat, ale výhled opět stojí za vynaloženou námahu. Samozřejmě tu ani později nikoho nepotkám, takových Šlehů na světě zas tak moc nepobíhá, aby i na dovolené skoro každý den vstali a dobrovolně se plahočili ve vedru do hory.

Po obvyklé kochací půlhodince chci pokračovat dále po hřebeni, jenže už po několika desítkách metrů se musím vrátit na cestu, po které jsem vystoupal. Chodí sem totiž tak málo lidí, že cesty po hřebeni úplně zarostly bodlinatými keři – ač jsou na mapě vyznačené jako schůdné. Vracím se tedy zpátky do Son Servery. Za městečkem pak narážím na širokou cyklistickou stezku, zvanou VIA VERDA a probíhající vnitrozemím ostrova. O cyklostezce poreferuji v následujících odstavcích…a z které už je jen kousek cesty ke sprše.

výběh 3. 16 km Kolem pobřeží – na konec silnice pod Cap d´es Pinar

Vedru neutečeš ani za svítání. Už dobře aklimatizován hodlám prozkoumat městečka na sever. Cyklostezky protínají jejich centra, terén tedy absolutně srovnatelný s atletickou dráhou. Kotníky v bezpečí, kopeček žádný, takže jen sčítáš kilometry a na každém metru nové podněty pro oči. I pro nos – středomořské rostliny se dokáží vetřít do chřípí. Prostě dokonalý dovolenkový relax. Trasa – na konci letoviska Costa del Pins, které je kvůli slepé silnici téměř bez provozu nejen v brzkém ránu, končí pod prudkým skalnatým svahem Cap d´es Pinar (porostlým převážně všudypřítomnými, silně aromatickými borovicemi) dlážděnou točnou s balkonem pro chodce. Dnes už po cestě potkávám více běžců (i pár cyklistů – o nichž se později také zmíním), mířících právě k tomuto fotogenickému bodu.

K letovisku Costa del Canyamel, přístupném z této strany jen po skále – na skály, na které jsou uchyceny desítky výstavních vil s ještě výstavnějšími výhledy, jsem si už netroufl…tolik sil a času zas není. Zpáteční cesta doslova a do písmene ubíhá velmi rychle. Zvolna se probouzející letoviska tě donutí zapomenout na dřevěné nohy, ke ždímání připravené triko a suchou dáseň, vyprahlou třicítkovou teplotou…zase jsem zapomněl na vodu :-)!

výběh 4. 13 km Po VIA VERDA (zelená cesta) z Cala Millor na západ

Běžím prozkoumat již zmíněnou cyklostezku. Její celková délka je 28,9 km a vede mezi městy ARTA a MANACOR vnitrozemím severovýchodu Mallorcy a která byla v celé své délce zprovozněna v roce 2014…

…Via Verde (Manacor-Artá Greenway) je 29 km dlouhá ekostezka, která začíná v Manacoru a vede vás až do Arty. Není povolen žádný motorizovaný provoz, můžete to udělat pěšky, na kole nebo na koni. Trasa je zabezpečena kamerami na solární pohon. Via Verde je jediná na Baleárách a po cestě nabízí měnící se scenérie. Projdete kolem obnovených původních budov nádraží v Sant Llorenç, Son Carrio a Son Servera. Je možné vedlejší výlety za návštěvami a občerstvením. Tuto trasu využívají stovky běžců, chodců, cyklistů a jezdců na koních. K dispozici je šest odpočívadel s piknikovými stoly a lavičkami, stojany na kola, ale žádné sociální zařízení. Turistické boty nebo speciální vycházkové boty nejsou nutné, tenisky jsou vhodné pro dobrý povrch stezky. Ve vesnicích jsou směrovky, které vám pomohou v cestě. Podél trasy bylo vysazeno více než 15 000 keřů a téměř 5 000 nových stromů, jako je borovice, dub cesmínový, tamarind a moruše. Jsou zde informační tabule, které vám pomohou identifikovat místní flóru a faunu…

…dnes tedy po ní jen 6,5 km na západ a zpátky. Do městečka SON CARRÓ. Povrch šotolinový, vhodný nejlépe pro horská kola…a Šlehu. Bývalá železniční trať, změněná na cyklostezku, obsahuje i tunely – hezké zpestření výběhu. Nekonečné aleje mladých morušovníků, jejichž plody miluju, (a které jsou už bohužel sklizeny), pod náspem sady pomerančovníků, mandarinek, citrónů, palmy, vůně lékořice, rozmarýnu a dalších divokých bylin…nádherné brzké ráno osamělého běžce. Čistá hlava, špinavé botky, zaprášené prachem středomoří – co víc si může romantik dnes přát.

Nikde nikdo…nechápu. taková krása a lidé tak líní. Kam se poděli? Asi vyspávají – tady se sportovci vyskytují v jiných měsících než v letních. Potkávám jen dva dědoušky a tři babky na kolech, kteří mají asi špatné spaní a tak si vyjeli na brzký ranní výlet.

Výběh č. 5 17 km Po VIA VERDA z Cala Millor na sever

Poslední výběh. O vedru netřeba mluvit, nic se zářím nemění. Jen občasný mrak na chvíli utlumí vbrzku ranní, přesto nepříjemné paprsky – zejména při návratech z výběhů. Tady člověk ztrácí vodu z těla násobně rychleji než doma ve střední Evropě. Běžím tedy od místa, kde jsem na Via Verda naposledy skončil, na druhou stranu, směrem k městu ARTA – kamž ovšem zcela jistě nedoběhnu…a kdyby ano, tak bych zpět potřeboval taxík nebo stop. Aleje mladých morušovníků, jejichž plody tak rád a tak zřídka v životě mlsám, jsou kolem cesty na mnoha místech, stejně jako rozličná květena a zvířena. Potkávám dva pávy, kočky, psa, osla (nebo že by mezek, nebo mula?) a na zpáteční cestě koně i pár ořů ocelových s brzo se probudivšími jezdci, jednu paní v zahrádce, která mi domorodecky vysvětlí, že jsem na slepé cestě…a opět tisíc vůní a pohledů – na golfové hřiště, na plantáže z citrusy, na tunely, na moře, na větrná kola na kamenných věžích pro tahání vody ze studen…prostě na echt Mallorcu. A je mi líto, že dovolená brzo končí…

Mně se na Mallorce běhalo náramně. Tučňák sice nesnáší vedro, ale v takové kráse zkousne všechno – i trochu té tepelné nepohody…obzvláště, když své výběhy doplní obden o výšlapy na kopce nad plážemi, návštěvou druhé největší soutěsky v Evropě, poloostrova Formentor a strážní věže Talaia d´Albercutx na něm ( + nejsevernější bod ostrova s vysokými kolmými útesy), nejjižnějšího bodu Mallorcy u mysu Cap de ses Salinas nebo malebných městeček a zároveň přístavů Soller a Cala d´Or, nemluvě o koupání v osmi luxusních plážích kolem 2/3 ostrova.

Kdo má rád běhy za pořádného teploučka, neváhejte. Kdo má rád za běhu chladno, vydrží to a připraví své tělo pro obtížné podmínky, které se u nás často těm mallorským podobají…takže neváhejte…a pokud pojedete v létě na Mallorcu, neváhejte si do kufru přibalit i botky běhalky… …a pokud chcete trochu luftu, půjčte si tu radši kolo – půjčovny jsou totiž za každým druhým rohem!

Šleha Morová