V jednom profláklém filmu jeden mladík, lepící si v pokojíčku model bárky, volá do obýváku rodičům, právě usedajícím k televizi: „Jo, já doběhnu, ale až začnou nastavovat zrcadlo“...
…já vím. Po loňském maratonu v Aténách jsem všem blízkým okolo sebe slíbil, že už si konečně také nastavím zrcadlo. Po Athénách jsem se doma občas podíval do obyčejného zrcadla koupelnového…a co jsem v něm viděl? Obraz starého, unaveného chlápka? Viděl jsem chlápka s hlubokými vráskami, řídnoucí šedí vlasů, ustupujícím čelem? Ne ne. Kdepak. Očima s vetkanými krvavými žilkami let jsem viděl jen zamlžený odraz duše mladého kluka. Díval jsem se doma celý rok do zrcadla…a vůbec si nevšiml, jak je křivé.
No – od minulého týdne už je to koupelnové zrcadlo v pořádku. Z tripu po Itálii jsem si totiž přivezl nové. Odráží nezkresleně. Přivezl jsem si domů zrcadlo…benátské.
13.10.2022
Čekám po noční na autobusové zastávce u metra. Jdu výjimečně k doktorce, neboť mne už pár týdnů trápí ischias. Za tři dny mne přece čeká závod v Liberci, poslední díl Run Czechu…letos mám jejich závody zatím komplet. Přijít o titul RUN CZECH STAR kvůli vynechání posledního závodu, byť odběhnutého s ischiasem a poooomalinku? To by byla opravdu škoda. Takže tu teď stojím na zastávce ohnutý jak paragraf…a doufám, že po 14 dnech válení a neběhání mi doktorka pomůže k tomu, abych se mohl v Liberci postavit s číslem na start. Co mne čeká příští víkend, to si zatím radši ani nepředstavuji, Prostě – jak si tak v časném jitru stojím na zastávce, prohlížeje si displej mobilu s novými zprávami, zaslechnu u uší podezřelý zvuk a nad hlavou zahlédnu podezřelý pohyb. Než stačím přeostřit radary a lasery, přiřítí se (asi z blízké bedny na cizokrajné ovoce, stojící u stánku s tímtéž) na můj krk „Jau!!“ nukleární hovado. Černý bzučící bod velikosti čmeláka a tvaru pterodaktyla do něj během pár setin sekundy nasází řádek pigár. Zbytečně se oháním pazourou, černý bod je hbitě zpět v bedně. Sykám a drbu si svědivě bolestivý krk… …doktorka mi od neduhu zad trochu pomáhá. Odcházím od ní relativně spokojen a již méně prkenně. Za několik hodin mi ale na popigárovaném krku naskočí červený otok tvaru a velikosti banánu. Dva dny splaskává…
…o tři dny později – se splasklým krkem, svěšenou hlavou a vatovými svaly zvládám v hlemýždím tempu, jen částečně zbaven ischiasu, Nature run Liberec (naštěstí jeho kratší, dvanácti kilometrovou variantu). Hurá, mám to! Necítím se komfortně, ale mám to.
Další týden zase neběhám. Šetřím síly. Odpočívám a hodně spím (ani jedno mi teď rozhodně nedělá potíže)…a věřím. Spíš doufám. Doufám, že v té nedaleké cizině vše zvládnu… …kam až je v honbě za svými sny takový obyčejný Šleha schopen zajít?
Kdo se dívá „ven“, ten sní; kdo se dívá „dovnitř“, ten se probouzí. C.G.Jung
20.10.2022
Loni, po ikonickém maratonu, jsem rodině slíbil, že probelhání se Athénami a jejich okolím byl můj definitivně poslední maraton. Roky nezastavíš a maraton po šedesátce není nijak extra zdravá záležitost. (Ne, že by tomu před šedesátkou bylo jinak :-)). No jo, jenže – teď už jsem hlavně vodič. Závodění jsem přece pověsil definitivně na hřebíček. A pokud budu chtít na závodech RUN CZECH vodit i v roce 2023, neměl bych se přece (kromě série šesti půlmaratonů a jedné večerní desítky) vyhnout ani květnovému pražskému maratonu. To by nebylo fér. K malé radosti rodiny jsem proto konec s maratony o rok odložil. Přes zimu dál trénoval na delší tratě a v květnu pražský PIM odvodil. Bez problémů. OK…a mezitím? Mezitím jsme se s partou dohodli, že na podzim opravdu pojedeme tam, kam jsme zabodli prst do mapy po Athénách – pojedeme do Benátek. Zase na maraton! Tentokrát ale pro mne definitivně poslední…ten, po kterém už (doufám) žádné zrcadlo k nastavení potřebovat nebudu…
…Benátky italsky VENEZIA [veˈnɛttsia] jsou hlavní město severoitalské oblasti Benátsko. Jeho historické jádro leží na ostrovech v mělké Benátské laguně, oddělené od Jaderského moře úzkou kosou Lido, novější části města byly vybudovány na pevnině (MESTRE). Ve dnech zvaných „acqua alta“ (vysoká voda), kterých bývá každoročně průměrně 54, se zde zvýší hladina moře až o 90 cm. Kdysi námořní a obchodní velmoc a středisko sklářství, mají Benátky dodnes velký historický, kulturní, společenský i administrativní význam. Ve středověku byly centrem Benátské republiky, dnes jsou středem své oblasti, probíhá tu bohatý kulturní život. Nachází se zde velký přístav (na západním kraji) a letiště (na pevnině). Od roku 1987 jsou Benátky a celá okolní laguna jako jedna z nejnavštěvovanějších italských destinací památkou UNESCO. Město žije převážně z turistického ruchu. Každý rok je navštíví přibližně 25 milionů turistů z celého světa a Benátky tak patří mezi nejnavštěvovanější města světa. Důležitou roli přitom hraje Biennale di Venezia , prestižní přehlídka současného výtvarného umění pořádaná v každém lichém roce. Od roku 1932 se zde začal pořádat mezinárodní filmový festival a každý rok v zimě probíhá Benátský karneval, tradiční italský svátek, který se datuje už od středověku. Začíná deset dní před Popeleční středou a pokračuje až do Masopustního úterý. Je známý svými kostýmy a maskami a přitahuje značné davy lidí. A v říjnu? V říjnu 2022 se tu bude konat 23.10.2022 23. ročník VENEZIA MARATHON. (wiki))
…5:30 ráno. Žádná cesta na letiště jako loni. Jedeme autem. Rovnou do Benátek. Ondra, Jana, Karel, Šleha Morová a paní Kolombová. Tři maratonci, jedna závodnice na desítku…a paní Kolombová-Šlehová – doprovod, masér, asistentka, fanoušek a psycholog v jedné osobě. Protože cesta je dlouhá a zdravotní stav maratonců nevalný, Šleha plánuje odpočinek na půl cesty. Nelitujeme. Hrad Hohenwerfen u stejnojmenného městečka Werfen, ležícího přesně v polovině trasy Praha – Benátky, je i s okolím velmi fotogenický…malá procházka na protažení údů, ztuhlých sezením v přibližovadle, přijde všem účastníkům zájezdu vhod…
Hohenwerfen je středověký hrad, tyčící se nad městem Werfen, asi 40 kilometrů od Salcburku. Byl postaven mezi lety 1075 a 1078. Byl strategickým bodem postaveným v době boje o investituru, což byl boj mezi světskou a církevní mocí. Měl být oporou římského protikrále Rudolfa Švábského proti římskému králi Rudolfu IV. (wiki)
…maratonci ale musí protahovat opatrně, neboť jejich údy nejsou na nějaké velké protahování zrovna připravené. Ondra a Karel, řádně narušení rušnou sezonou, si totiž v týdnu před odjezdem nedali pokoj…vůbec! Poslední, byť krátký závod (po betonových dlaždicích!) jim nastavil zrcadlo. Karel – zdevastovaná ramena a pravé lýtko z betonu. Sotva chodí, po kilometru běhu úpí. Viditelně se belhá. Ondra – zdevastované, oteklé pravé koleno – úplně! Úpí v běhu i při chůzi. Viditelně kulhá. A Šleha? Po měsíčním léčení ischiasu a téměř měsíci bez běhání úpí i při chodeckém stoupání k hradu! Viditelně šoupe nohama…
…Nohy sis myl, Šleho? To my poznáme, hned se s tebou líp jede...
..v tomto maratonsky neseriózním stavu se v pozdním odpoledni ubytováváme na pokraji Benátek – v jejich nové, na pobřeží se rozkládající části, zvané MESTRE...
…Teta, pronajímají se tedy někde pokoje?
Ty jsi můj synovec? Že tě neznám…
…Jana s paní Šlehovou jsou ale jako rybičky a město má tolik lákadel…tudíž se musíme znovu rozhýbat…osmikilometrovou procházkou po večerním Mestre…
MESTRE je nejlidnatější obvod pevninské části města Benátek. Žije zde téměř 90 tisíc obyvatel. S ostrovní částí Benátek je spojeno asi 3,5 km dlouhým železničním i silničním Mostem svobody (Ponte della Libertà) přes Benátskou lagunu. Historické městečko prodělalo koncem 20. století prudký rozvoj jednak v důsledku rozvoje sousední průmyslové čtvrti Marghera, jednak jako východisko turistů, kteří přijíždějí do Benátek. Jako Mestre se někdy chybně označuje celá pevninská část Benátek.Místo při ústí řeky Marzenego bylo osídleno už v pravěku, římské oppidum na tomto místě zničil Atilla a sídlo bylo obnoveno až v 10. století. Přístav v Mestre profitoval z rostoucího bohatství a významu Benátek, roku 1323 město dobyli veronští Scaligerové a roku 1337 Benátčané. Roku 1797 je dobyl Napoleon a od roku 1808 bylo svobodným městem. V roce 1923 dostalo titul města, ale roku 1926 se stalo součástí Benátek. (wiki)
Maraton v Benátkách po vzájemné dohodě pojímá celá naše skupina jako maraton za odměnu. Co to pro nás znamená? Po náročné závodní (pro všechny) a vodičské (pro Šlehu a Karla) sezoně neškodí trochu polevit a poslední závod pojmout volněji. Ostatně – i kdybychom měli jiný názor, nezbývá nám nic jiného. Úkolem a touhou nás všech je letos totiž jediné – dokončit, přežít až do cíle. A to pokud možno v běhu. Fyzická pohoda není…a každý průměrný psychiatr nebo podprůměrný psycholog by nám od plic pověděl, že ani psychicky na tom asi nebudeme zrovna ťip ťop, když jsme i za tohoto stavu odhodláni mířit k metě 42,195. Mužské části výpravy rozhodně chybí soudnost a pud sebezáchovy…a nechybí zcela neopodstatněný, bezbřehý optimismus.
21.10. 2022
Tedy – v tomto stavu mužských organismů se v brzkém ránu vydáváme na turistickou prohlídku města, které už za dva dny hodláme také proběhnout.
20 kilometrů krásy. Karel, který zná Itálii jako své boty, neboť zde v dávných dobách několik let pracoval, se obětuje a ponoří se do benátské laguny znovu. A rád. Byť už ji zná. Byť po několika kilometrech opět poznává, zač je jeho lýtko loket. Zatímco ostatní se omezují pouze na neverbální komunikaci s místními gondoliéry, racky a rybami, on gestikuluje i hovoří jako rodilý mluvčí, což je pro zbytek výpravy dosti podstatná výhoda. Ondra se mezi kanály belhá mlčky jako Jeoffrey de Peyrac a Šleha, ne nepodoben jeho dvojčeti, po několika kilometrech rovněž zpomalí, tahaje za sebou ošoupané krovky. Po pár kilometrech všichni tři marně hledají lavičku, na které by doplnili nádrž, vyprázdněnou léty, covidovým obdobím a pracovními i běžeckými povinnostmi roku 2022. Zato děvčata…přelétají od mostku k mostku, od kanálu ke kanálu, od kostela ke kostelu a od krámku ke krámku jako pilné včelky. Rozhodně však námahy nelitujeme. 20 kilometrů – pestrá mozaika barev, vůní moře, ryb, větru, kanálů, kávy i pasty, krásy architektury a panoramat i šplouchavých zvuků vln a skřeků racků…plus unikátní historie spojené s fascinující přítomností Benátek. Toto vše zanechá v pevných discích našich mozků i nesmazatelné bity zážitků. Celodenní prohlídka Benátek zanechá ovšem na našem hardwaru a softwaru i nesmazatelné stopy virů. Naše tělesné i mozkové schrány dále tuhnou, zavirovány zbytečně předimenzovanými kilometry prohlídky a nepřeberným množstvím vjemů, útočících na veškeré čivy. Obzvláště, když je večer znásobíme dalším pochoďákem po Mestre (večeře a obhlídka pátečního života domorodců).
22.10.2022
Důležitý den. Poslední den před dnem D. Dnes je třeba odpočívat, zavodňovat a vypnout hlavu. No jo, ale jak, když ji máme díky zdravotním problémům plnou pochybností? Spí se sice dobře, neb matrace jsou krásně tvrdé, ale s bolístkami se hůře vstává…a co hůř – my ještě nemáme startovní čísla!…
…Klouby. Kolena, lýtka, ischias. Kolikrát nemůžu ani vstát. Ale vstaneš, Šleho!? No, nakonec jo, páč musím. Tak si nestěžuj. Jsou lidi, co nevstanou…
…vstáváme neradi, noc byla subjektivně příliš krátká. Obzvláště pro mne. Další týden nočních před závodem není optimální přípravou na maraton. Měsíc jsem neběhal…a teď se o to poměrně neúspěšně snažím s Janou, Ondrou a Karlem – po trávě a písku parku na severním okraji Mestre. Přesunuli jsme se sem v brzkém sobotním ránu Ondrovým autem. Dáváme si zkušebních 8 kiláčků. Mužská část výpravy musí vyzkoušet, zda bude zítra schopna uběhnout 5x tolik…a ještě něco k tomu. Drhne to? A jak! Peyrac zůstává Peyracem, dále za sebou táhne nohu…a Karel se Šlehou se vůbec nezlobí, že 8 kiláčků „běží“ skupina dobrých 50 minut. Jen Jana se malinko nudí, přestože mužstvo stále ujišťuje, že před závodem je pro ni dnešní tempo „tak akorát“. Park je ale pěkný. Také pěkně velký. Sportovně naladěným Mestreňanům tu nestojí v cestě nic, co by jim neumožnilo hezky a v ideálním prostředí si zasportovat. My se však (rozbolavělí po „sportovním výkonu“) shodujeme na tom, že jestli zítra doběhneme v Benátkách přes pontonový most a náměstí Sv. Marca až do cíle, bude se to rovnat zázraku…
…po obědě, skládajícím se z ničeho s ničím, jedeme pro startovní čísla. Vydávají se v parku, ležícím mezi Mestre a Benátkami. V parku s názvem PARCO SAN GIULIANO, přímo před ikonickým mostem, vedoucím přes lagunu do starého města. V autobuse č.2, vyjíždějícím přímo z Mestre, míjíme zítřejší nástupní stanici autobusů pro závodníky maratonu. O pár minut později zastavujeme jen pár set metrů od zázemí závodu. Na okraji parku. Prostoru je tu tolik, že než doklopýtáme k centru dění, začnou nás zase bolet nohy.
Park San Giuliano představuje je projekt, který je jedním z nejvýznamnějších v přeměnách měst a rekultivace životního prostředí v Itálii. Oblast, kde byl park vybudován, Punta San Giuliano, byla původně bažinatá oblast, využívaná v posledních desetiletích jako skládka průmyslového kalu a městského odpadu. Území, na kterém San Giuliano stojí, se tak z pusté oblasti se tak stalo místem hojně navštěvovaným.(wiki)
Velkorysý prostor parku a uvolněná italská atmosféra nám dává na chvíli zapomenout na bolístky. Bez problémů vyzvedáváme startovní čísla a krásné dresy – letní verzi trika, které jsem v zimní verzi vyfasoval před třemi lety na maratonu v Košicích. Dále pořídíme pár dokumentárních záběrů a vyklopíme pár hltů italského pivka.
Pak? Definitivně zmagoříme…hop znovu po mostě do Benátek! Včera toho bylo málo? Další třináctikilometrová várka zážitků…procházíme znovu starým městem. Tentokrát se ale zaměříme na jeho vnější stranu – stranu k širokému Canalu san Giorgio. A nechtěně zabloudíme i na zítřejší trasu maratonu. Na její poslední kilometry, z nichž asi nejzajímavější je úsek těsně za 40.kiometrem. Od budovy bývalé celnice už vede přes Canale Grande pontonový most! Postavený pouze na 1 den, exkluzivně pro závodníky zítřejšího maratonu…
…Canal Grande [kaˈnal ˈɡrande], benátsky Canałasso [kanaˈɰaso], je hlavní dopravní tepna Benátek. Je dlouhý asi čtyři kilometry a mnoho lidí z celého světa tvrdí, že je to „nejkrásnější ulice světa“. Nejhlubší z benátských kanálů, 30 až 90 m široký, je vlastně někdejším korytem řeky Brenty, protékající tudy pod hladinou mělké laguny k moři. Proto jím stále proudí voda. Vedou přes něj pouze čtyři mosty (nejstarší a nejznámější je ponte di Rialto, dále Ponte dell´Accademia, Ponte degli Scalzi a nejnovější Ponte della Constituzione).(wiki)
…pontonový most pro maraton není ovšem jediným pontoňákem, který se v Benátkách staví… …tradice pontonových mostů v Benátkách, které se staví při různých svátcích, je dlouhá. Nejznámější z nich jsou dva mosty. První se staví každoročně v létě už víc než 400 let, během svátku Vykupitele (Festa del Redentore). Je to výraz poděkování Benátčanů ukončení morové epidemie. Spojuje ostrov Giudecca a nábřeží Zattere (cca 300 metrů). Ten druhý, taktéž se 400letou tradicí, je výrazně kratší. Klene se přes Velký kanál a přivádí v listopadu procesí do baziliky Santa Maria della Salute.(wiki)
…most začíná na výběžku u bývalé celnice, místa, kde se proclívalo už ve středověku zboží z celého světa, zboží, o kterém se většina Evropy nechávala zdát i o několik století později. Budova se nyní jmenuje… …Punta de lla Dogana – slavná galerie umění, která leží na soutoku Velkého kanálu (Canal Grande) a kanálu Giudecca. Galerie, která se nachází na trojúhelníkovém výběžku v blízkosti baziliky Santa Maria della Salute, vznikla z bývalého areálu celnice, italsky Dogana da Mar. Od 15. století se v místech, kde nyní stojí muzeum umění, nacházely doky a celní úřad, které provizorně sloužily pro potřeby obchodníků a celníků. Ty nahradila budova celnice Punta della Dogana, postavená koncem 17. století. Socha Atlase ze 17. století, která je umístěna na střeše muzea, byla i po rekonstrukci zachována. Představuje dvojici otroků, kteří na svých zádech nesou zlatou zeměkouli, na jejímž vrcholku stojí Štěstěna. Socha měla představovat nadřazenost Benátské republiky.(wiki)…
…tady na mne dýchne fluidum zítřejšího závodu naplno. Aha…chtěl bych doběhnout až sem, k pontoňáku…vnitřně ale nejsem vůbec přesvědčen o tom, že celou trať zítra zvládnu…teprve podruhé v životě si na maraton nevěřím (prvně vloni v Athénách) a poprvé jsem rád (ač je mi toho samozřejmě líto), že s maratony zítra nadobro končím.
23.10.2022
Den D. V noci se mi zdají divoké sny. O závodech. Naštěstí ne smutné. Promítám si během ní úryvky z pětatřiceti maratonů, deseti ultramaratonů, asi osmdesáti půlmaratonů a zhruba stejného počtu desítek, které mi mé nohy, srdce i mozek umožnili v posledních patnácti letech života proběhnout…a nevím proč a nevím z jakého důvodu mi šedá kůra mozková celou noc tento guláš ze všech akcí koření úryvky z jednoho staršího biografu…
…běžím maraton. Někdo za mnou zavolá: „Jdu zprava!“ Já votočím hlavu, až už ji nedám nazpátek. A celej se votočit můžeš? Takhle? (Otáčím se celým telěm.) To jo. Tak neotáčej hlavu, otáčej se celej…
…kamaráde, senzační film, italskej! Máš lístek? To musíš vidět! Ještě že jsem ti ho koupil, tumáš, ať nezmeškáš. Je to trochu cestopisný a trochu neurotický, no já bych na to šel ještě jednou, ale už nemůžu, musím se koukat dopředu, k ostrovu. Ten můj křáp zase nějak nefachčí, asi lampa, čoveče. Kamaráde, v žádným případě to nevzdávej před koncem, konec je úplně nejlepší!…
…jak se jmenuje ten racek? Jmenuje se Karl von Laguna...
…dnes tedy naposledy…
…jedeme autobusem na start. Tma řídne. Dálnice od Mestre směrem k Padově je rovná jak dvě šedožluté rovnoběžky sbíhající se v černém západním nekonečnu. Žvatláme s Davidem, kterého jsme potkali na nástupním místě do autobusů – u nádraží v centru Mestre. Z Davidem, který občas také běhá jako vodič, jsem dvakrát vodil Kbelskou desítku, jarní to otvírák české běžecké sezóny. David je ve formě, myslí si dnes na osobák. Jaký kontrast. My tři ostatní na něj myslíme též. Jenže na negativní. Je nám zcela jasné…že pomaleji než poběžíme maraton dnes, jsme jej ještě nikdy neběželi. Po dálnici utíká cesta jako voda. Za chvíli jsme ve startovní oblasti, ze které poběžíme do cíle. Směrem ke slunci – východním směrem. Vystoupíme a hned se oklepeme. Ale jen trochu. Je sice konec října a brzké ráno, ale málo ještě vychladlé moře naštěstí velmi blízko. Pevnina tedy přes noc vystydne jen málo. Při pomyšlení na nadcházející hodiny mi ale stydne obavami krev a zároveň ze vzrušeného očekávání horkem červenají tváře. Nedělám si iluze – až slunce vyjde a vystoupá výš na oblohu, vzduch se rychle ohřeje a nám třem bude ještě pořádné horko…určitě! Zatím se ale klepeme v lehkých bundičkách a trenýrkách ranním chladem. Zázemí je prostorově velkorysé. Okupujeme travnaté plochy u zdi blízkého zámku. Místo mi evokuje prostranství před oborou Hvězda v Praze. Nacházíme se ale na okraji města STRÁ…
…STRÁ – Název města vychází z latinského strata, dlážděná cesta. V římské epoše touto oblastí procházela vojenská cesta, která spojovala Padovu, Altino a Aquileiu. Když bylo v 16. století rozhodnuto, že nové koryto řeky Brenta bude vybudováno u obce Strà, zněnilo se město ve svého druhu rekreační zónu. Bohaté benátské rodiny si zde začaly stavět své nádherné vily, jejichž počet jde do desítek. Nejslavnější z nich ale přece jenom zůstává Villa Pisani (také známá jako Villa Nazionale), postavená v 18. století. V jejím tanečním sále je nástropní malba od Giovanni Batista Tiepolo – Oslava rodu Pisani, která je jedním z jeho vrcholných děl. Nádherný je také park, který budovu obklopuje – kdysi dějiště velkolepých nočních slavností při lampionech, koncertů apod., ale také v roce 1934 místo prvního setkání Hitlera s Mussolinim...
…čekání na start bývá subjektivně dlouhé…dnes je ale objektivně ještě delší. Poslední autobusy se závodníky přijíždějí dobrou hodinu a půl před startem, poslední kamion s batohy odjíždí do cíle hodinu před ním. Bez bund budeme na prostranství u nádherné, filigránsky provedené sochy (znázorňující kovovou, děravou zeměkouli, z níž vyrůstá kovová postava, z níž vyrůstá kovový strom?) klepat kosu hodně dlouho.
Ke startu se proplétáme v davu – obcházením dlouhé zámecké zahrady. Aspoň se trochu rozehřejeme. Vítají nás pořadatelé v dobových kostýmech a já si v té chvíli připadám předpotopní jak jejich třírohé klobouky. Parková cesta je zapáskovaná a pohunci davu na cestě k zámku nedovolí nikomu si „odskočit“. Zaneřádit takové místo? Jenže po obrátce u zámku (dobré fotogenické místo) už tak důslední nejsou…samozřejmě toho využíváme a mizíme na chvíli v parkové džungli :-). Krátce před závodem každý cvrnk – dobrý cvrnk… …a nevadí ti, že do toho pacienti močej?
Vcházíme do davu, nahusto napáskovaného ve startovním koridoru. Ondra je předurčen do koridoru A, ačkoli se cítí na Z. Nejsme na tom s Karlem jinak. Přesto jsme navedeni velmi blízko od startovní brány. Alespoň si start užijeme z první ruky. Jediný z nás, kdo sem – do předních sektorů – opravdu patří, je David. Držíme mu palce a jsme si jistí, že ho dnes osobák nemine – tak nabuzeně a soustředěně působí. My s Karlem poběžíme jistojistě pomalu, nestydíme se proto opásat lehkými ledvinkami s kapsičkou na mobil. Jana? Jana s paní Šlehovou teprve cestují k závodu na 10 km, který bude vystartován v 10:00 v parku San Giuliani… …miluju italskou hymnu. Teď ji slyším naživo…v mohutném zástupu Italů. Zážitek! Vojenská kapela se k téhle hymně moc hodí.
Chi non comincia non finisce (Kdo nezačne, neskončí)
Vybíháme opatrně. Tak, jak jsme se s Karlem předem dohodli. Ani jeden nejsme ve stavu, ve kterém bychom si mohli dovolit riskovat. Budeme se snažit jeden druhého podpořit…a když to holt nepůjde, vzdát…vzdát? Nikdy! Nikdy jsem maraton nevzdal, nikdy při něm nechodil! Po 1.kilometru je jasné, že tempo je zvoleno vhodně. Pořadím se však propadáme nevhodně. Předbíhá nás skupina vodičů…nad hlavami balonky s fixkou namalovanými čísly 3:15. Kopírujeme vodní kanál Naviglio del Brenta…
…Naviglio del Brenta nebo Brenta Vecchia je velmi stará vedlejší větev (27,37 km) řeky Brenta, která začíná u Stra a vlévá se do Benátské laguny. Prostřednictvím kanálu Piovego, který spojuje Brentu mezi Stra a Padovou, představuje kanál říční spojení mezi Benátkami a Padovou. Obydlená oblast podél kanálu je definována jako Riviera del Brenta – kde mezi 16. a 18. stoletím byly postaveny desítky letních sídel benátské šlechty. Přeprava zboží po kanálu probíhala pomocí člunů zvaných búrci, tažených po březích koňmi. . Po Navigliu každý rok pluje malebný průvod historických benátských lodí, kdy se znovu odehrává epizoda z roku 1574. Budoucí král Francie Jindřich III. se tu plavil poté, co se v Benátkách setkal s dóžetem, od kterého získal bezúročnou půjčku 100 000 scudi. (wiki)…
…marně vyhlížím na břehu koně, za kterého bych se zahákl. Už po pár stech metrech je mi jasné, že se od včerejška nic nezměnilo (kupodivu!). Nemám sílu, natož vůli zrychlit. Pomalý běh je optimální, rychleji by to stejně nešlo. Karel neprotestuje, neb zrovna testuje. Testuje svou nohu a ramena. Kupodivu ani u něj se nic nezměnilo. Jaké překvapení. Zázraky se dějí jen výjimečně a dnes by zázrak byl zázrakem.
Tra il dire e il fare, c’è di mezzo il mare. (Mezi „říct“ a „udělat“ leží moře.)
Krajina je ovšem pěkná a teplota též. Slunce ještě nemá odpolední sílu, hřeje tak akorát…a kdybychom byli ve formě jako David, stěžovat si rozhodně nebudeme. David určitě vystřelil jak startovní pistole…a Ondra? Jak ho oba známe, zcela jistě se kdesi vpředu nešetří – i když dnes by rozhodně měl! Máme o něj strach (a jaký má Jana, radši ani nechtějte vědět).
Slunce stoupá. Říkám mu pod kšiltem: "Neser a zalez!" Kanál Brenty láká k ochlazení, je ale uzavřen za pro nás fyzicky nepřekonatelnou překážkou ze silničních svodidel. Kolem se míhají luxusní vily i řadové domky nekonečně dlouhého předměstí Benátek - v krajině obydlené váženými římskými patricii a orané neváženými římskými plebejci dávno před tím, než jsme my v Čechách postavili první zděnou stavbu. My s Karlem však nemáme na historii vůbec pomyšlení. Urputně se soustředíme na vzájemnou rekognoskaci tělesných schránek. Jeden druhého nenápadně pozoruje: "Šleha je nějakej přihrblej - dobrý?"..."Kája nekrčí koleno - dobrý?"... "Šleha nekomunikuje - mám zpomalit?"..."Kája se šklebí - bolí tě to?". Dávno před startem jsme se dohodli, že pokud budeme oba schopni doběhnout až do cíle, budeme se celou trasu vzájemně hlídat. Už na 5.kilometru je mi ale téměř jasné...že hlídání proběhne jednostranně. Kája je poměrně rozhýbán, bolestí se už nekroutí - zatímco Šleha začíná tuhnout... ...no tak, chlapci, prosím vás, nechte toho, neperte se s tím. To nemá za mák smyslu, co tady děláte. No to jste závodníci?... ...předbíhá nás skupina vodičů...nad hlavami balonky s fixkou namalovanými čísly 3:30. Vbíháme do městečka DOLO. Frenetické fandění. Diváci se baví, výborná kapela s dokonalým vkusem hraje rock - moje oblíbené Zeppeliny! Šleha se v běhu stále kroutí, ale teď to má chvíli i styl! Pokračujeme v tempu, počínajícím již atakovat číslo 6:00, podél kanálu. Na kilometru 10 vbíháme do městečka MIRA. Frenetické fandění. Diváci se baví, výborná kapela s dokonalým vkusem hraje rock - moje oblíbené Rolling Stones! Šleha v běhu stále dupe, ale teď to má chvíli i rytmus! Pokračujeme v tempu, počínajícím již atakovat číslo 6:10, podél kanálu. Předbíhá nás skupina vodičů...nad hlavami balonky s fixkou namalovanými čísly 3:40(45?). Kája se začíná nudit...ale věren svému slibu hlídá - rekognoskuje zrakem ostříže (hlavu vytočenou v úhlu dobře rozhýbané sluky) zoufalý již styl během a tancem zatuhlého kamaráda za sebou. Pípá čipová časomíra, křupe Šlehova páteř, dokřečovává Kájovo lýtko. Jak je na tom asi teď Ondra kdesi vpředu? A co Jana, právě startující ještě více vpředu, v parku San giuliano? Na 15. kilometru vbíháme (Kája - Šleha se vsouvá) do městečka ORIAGO. Frenetické fandění. Diváci se baví, výborná kapela s dokonalým vkusem hraje rock - opět moje oblíbené Deep Purple - Smoke on the water!... ...4. prosince 1971 měli Deep Purple připravené nahrávaní alba v Montreux v mobilním studiu, které jim pronajali Rolling Stones (v tomto studiu bylo nahráváno např. i album Physical Graffiti od Led Zeppelin). Nahrávací studio měli v zábavním komplexu, který byl součástí kasina v Montreux. Toho večera měl na jevišti kasina vystoupení Frank Zappa. Uprostřed sóla ve skladbě "King Kong" vypukl požár, když dvaadvacetiletý český emigrant Zdeněk Špička (v písni se o něm zpívá jako o „stupid with a flare gun“), vystřelil světlici ze signální pistole do stropu pokrytého ratanem, který začal hořet. Vzniklý oheň zničil celý komplex kasina i s aparaturou Zappovy skupiny...
...Kája se valí tratí urputně jako King Kong, chráníc svou reputaci běžce a ochránce Dwan-Šlehové. Z té se kouří jak z kanálu Brenty, rozpařeného stoupajícím sluncem. Stále dupe, ale teď to má chvíli i světelné efekty! Pokračujeme v tempu, počínajícím již atakovat číslo 6:20, podél kanálu. Předbíhá nás skupina vodičů...nad hlavami balonky s fixkou namalovanými čísly 4:00...
…to neděláš dobře s tou prázdnou kapsičkou, Šleho. Próoč? Jednou to poznáš… …na maratonu jsem zvyklý často se občerstvovat. Voda mi ale vadí. Potřebuji sport gely, ionťák, max. ke konci trochu coly…a hořčík. Obzvláště na slunci, kde ztrácím vodu rychleji než opocené dveře od chléva. Na 17. kilomeru ale zjišťuji, že jsem si, já sklerotik, do kapsičky od propocených již trenýrek nepřibalil cokoli z hořčíku. V předzávodním stresu vůbec nic. Ani tekutý v trubičce, ani sypký v pytlíčku! Ani Ň!… …dáte si čaj nebo kávu Šleho? Nebo něco ostřejšího? Rohlík... Je ta voda pitná?
Je…….ale teď zrovna tady máme slintavku… …za Oriagem se kanál i trasa závodu stáčí ze severovýchodního směru doprava, k jihovýchodu. Můj pohled se pro změnu stáčí k zemskému jádru. Osobní ochránce mé maličkosti zpozorní…evidentně se mu něco nezdá. Kája, ač sám již trochu tratí uondán, stáčí pohled směrem pár metrů na jih. Tam se totiž nacházím. Naše tempo se dotýká cifry 6:30 a jsem si čím dál víc jistý, že z mé strany se stále ještě nenachází na vrcholovém bodě křivky. Směrem vzhůru. Obzvláště ve chvíli, kdy ze severní strany a Kájových úst slyším: „Jsi OK? Vypadáš jako po lobotomii!“ … …heleďte se, já bych napsal, že soudruh Šleha je magor a že musí běhat pod dohledem zkušeného harcovníka. Nemůžeš napsat, že je magor. Poloviční blázen, bych napsal… …doktor říkal, že je momentálně zavostalej… …je tomu tak. A také se tak i cítím. Jednu občerstvovačku jsem nepozorností proběhl bez ionťáku, na druhé zase žádný nebyl…a u třetích stolečků jsem se místo pořádného napití spíš pobryndal. V tomto na první pohled pochybném duševním i fyzickém stavu se blížíme s Kájou k metě 20. km. Za městečkem MALCONTENTA znovu prudce zatáčíme – tentokrát téměř přímo k severu, ke čtvrti Marghera s její průmyslovou zónou PORTO MARGHERA. Suchou nohou, jen jemně orosenou od vlastního potu a kapének výkonného průmyslu, probíháme po široké silnici kolem bran fabrik, hyzdících pobřeží Laguny di Venezia. Po pravé ruce se míhají sklady, velkokapacitní nádrže, komíny, potrubí a tovární haly 21.století… …v průběhu 20. století Benátky ztratily 23 cm ze své nadmořské výšky. Část – konkrétně 13 cm, má na svědomí nešetrný zásah člověka postavením četných továren v průmyslové oblasti PORTO MARGHERA. Samotný přístav totiž sestává z uměle vytvořených ostrovů, které plní roli „houby“ a nasakují vodu při jakékoliv anomálii. Vše ještě zhoršila stavba kanálu pro ropné tankery v první polovině 20. století, která Porto Marghera přímo propojila s otevřeným mořem. Kvůli těmto vlivům řádově vzrostlo záplavové riziko pro samotné hlavní město regionu… …jsem dutý, můj tanker je prázdný, bez gelů a bez hořčíku, každý krok je čím dál víc těžší a dunivější. Za příští kapelou, hrající skvěle flák od Valících se kamenů – tentokrát ikonickou ANGIE (proč mi pořád hrají přesně to, co ke mně zrovinka sedí) – v úseku, ve kterém mi i tempo 6:30 začíná dělat opravdu velké potíže, nás s Kájou pomalu dohání skupina vodičů na 4:15… ...Angie, Angie, kdy všechny ty mraky zmizí?
Angie, Angie, kdy se z toho vyhrabem?
Nemůžeš říct, že jsme spokojený
ale Angie, Angie, nemůžeš říct, že jsme se nikdy o nic nepokusili…
…za metou půlmaratonu se krize prohlubuje, výraz pacienta po lobotomii též. Jen při průbězích kolem oficiálních fotografů se přinutím alespoň k Šlehovu obvyklému – k výrazu při lobotomii… …vbíháme do našeho na 4 dny „domovského města“. Mestre, přes které běžíme dobrých 6 kilometrů, jak je rozsáhlé. Neboť nemá příliš výškových budov. Zato spoustu zeleně a na okrajích pár krásných parků. Pod infrastrukturou hlavního vlakového nádraží a pod kolejemi téhož se ulicemi centra zvolna (stále pomalejším a unavenějším „během“) suneme k hlavnímu a největšímu z nich. Slunce pálí do zátylku (který si marně kryji kšiltem otočeným dozadu) a já marně vyhlížím další občerstvovačku, na níž očekávám spásný hořčík nebo alespoň pár zrnek soli. Další kapely hrají – co jiného než můj oblíbený rock, další cedule s kilometry mizí – ač nějak pomaleji než jindy, další síly ubývají – ač nějak rychleji než obvykle…
Konečně v vbíháme do největšího z městských parků , nám ze včerejška dobře známého. Bohužel. Víme totiž, že je setsakra dlouhý…a musíš před ním musíš přeběhnout 300 metrovou lávku přes kruhový silniční objezd silnice, vedoucí na most do centra Benátek. Lávka je neočekávaně do kopce…
…portfolio běžců kolem nás je nějaké jiné než obvykle. Však také čas, ve kterém s Kájou blížíme k metě třicátého kilometru, je nějaký jiný! Nevím, proč se Kája už dávno nesebral a neutekl mi. Ač se potýká se zdravotními problémy a s kily navíc, kamaráda neopouští…o čas dnes nejde ani jemu. Radši se co chvíli projde, než aby nedostál svému slibu, že mne bude hlídat. Jsem mu za to vděčný, protože poprvé na maratonu vážně pochybuji, že uvidím cílovou bránu.
Portfolio běžců je fakt jiné…tady vzadu se občas i jde! Zatímco já stále běžím, ač čím dál pomaleji, spousta „závodníků“ kolem mne střídá rychlejší běh chůzí. Přesto nebo právě proto se kolem mne často pohybují ti samí. Někteří z nich jsou však evidentně „v posledním tažení“. Což sám asi prozatím nejsem, neboť zvládám (sice těžko a hrozně) dělat momentky. Co není, mohlo by brzy ale být…radši přehazuji myšlenky: „Tak kam bychom mohli vyrazit příští rok? Určitě zase k moři“…napadá mne Lisabon a myšlenka je tak atraktivní, až se mi na chvíli běží lépe. „Lisabon…Lisabon…ale určitě ne 42,2! Co jsi si slíbil? Půlka musí úplně stačit“!…
…na 30. kilometru, na konci parku, „přeskakuji“ – v tempu blížícím se 6:50 časomíru v průběžném čase 3:23:25 – a hrkne ve mně: „Limit je 6 hod a 30 min…stihnu to vůbec 🙂 ?“ Ionťák mne znovu trochu nahazuje, proto počítám: „V poho, když to dám v tomhle tempu do konce, bude to jen o hodinku a půl pomalejší než je můj standart!“ „Tak kolik?”
„37.”
„Víš, kolik vydrží Šesták? 26 a to nekouří!”
„Šleho, já se spletla! 31!”
„To není možný.”
„31!”
„Tak dávej bacha!”………..
„42!”
„No vidiš!”… …konečně vbíháme na ikonický most…nejdelší…nekonečný – jako můj poslední maraton…
…MOST SVOBODY (Il Ponte della Libertà) je silniční most, který spojuje BENÁTKY a MESTRE. Navržen byl v roce 1931 Eugeniem Miozzim a otevřel ho Benito Mussolini v roce 1933 jako Ponte Littorio (fašistický most) na jediné silnici vedoucí do Benátek. Na konci 2. sv. války byl přejmenován na počest konce fašist. diktatury. Je 3,85 km dlouhý, má dva jízdní pruhy v každém směru a nejsou na něm žádné. Je postaven podél železničního mostu, který byl postaven v roce 1846 a je stále v provozu...
NA MOSTĚ DO STÁŘÍ Běžím po předlouhém mostu. Přímo ke slunečním paprskům. Směrem ku městu - skvostu, přes jehož lávky se vbrzku přesypu (klidně a vyrovnaně) k poslední maratonské bráně. Někomu sype sklo zoufale málo, jinému přisype dispozic - i já mám pěstěnou vytrvalost, jen jedno srdce však, pouhý pár plic... ...běhu čas nikdo nezastaví. Hodiny přesýpaj poslední zrnka. Je třeba myslet na vnuky, zdraví - pokleknout k zemi a skleněnky cvrnkat... ...v nejlepším má se říct: "Dost!" Pozvedám tedy číš na mladost, na maratony, na všechny "alfy" co rády opouští komfortní zónu... ...a v ladu se starými morousy mumlám si sípavě za vousy: "Nač dál dřít celé, mě stačí halfy!" "Jak já se těším do Lisabonu!"
…běžím za Kájou po mostě. Je opravdu nekonečný. V dáli je vidět malinká věžička baziliky San Marco na náměstí Sv. Marca…až tam mám doběhnout? Před pouhými pěti lety, na 42. kilometru ultra, bych si řekl: „Super, už jen hodinku a budu v půlce.“ Teď se bojím zdi jen kousek za třicítkou. V tempu (mém) 7:00 nás s Kájou předbíhá skupina vodičů s na baloncích fixkou namalovanými čísly 4:30… …most je ale volný, na 33. kilometru nás žádná zeď nezastavuje. Šleha jen dále zpomaluje (Kája v indiánském běhu solidárně s ním), tupě pod sluncem a pod kšiltem šilhajíc – střídavě na asfalt a naproti svištící rychlovlaky. Kdepak jsou asi Jana, David a Ondra? Jana s Davidem jistě dávno v cíli…v osobácích. Ondra? Ten už snad také, ač určitě bez osobáku…nebo že by ne? Doufáme, že je zdráv… …poněkolikáté mne předbíhá vodič na 4:00…na 4:00? Jak je to možné, když se sám trousím do cíle v čase o pár desítek minut pomalejším? Pak mi dochází, že na 35. kilometru už přece nemusím být v lobotomickém stavu osamocen…
…rovnoběžky železničního a maratonského silničního mostu se nakonec přece jen seběhnou v nekonečnu – na 36. a půltém kilometru. Dobíhám k němu otupěle a ve stále se zpomalujícím tempu, které se pomalu překlápí k hranici rychlochůze. Není kde brát. V prohlubujícím se lobotomickém stavu kopíruji břehy západního Canale di Scomenzera, vodní přímky v přístavní a průmyslové zóně starých Benátek. Tady probíháme docela nefotogenickými místy. Jsme tu nějak na řídko, takže lobotomicky bloudím (tudy ne, tudy, ne – tudy je směr k Udine!). Sklady, firmičky, loděnice, vlaková vlečka…o kus dále se konečně přiblížíme k vlastnímu centru a k nábřeží, neb míjíme budovu Vysoké školy architektury, sídlící ve prastarém stylovém loftu… …„Vem si plavky, pojedem se vykoupat„… …nábřeží lemují zmírající běžci, oranžová páska, pořadatelé, karabiniéři(ky), diváci a předzahrádky restauračních podniků…pořád samé víno, víno, pizza, pizza, aperol, aperol…já ale v tempu 7:30 volám: „Ionty, gely, hořčík, aspoň trochu hořčíku!“ Je mi blbě…v oparu skelného pohledu zahlédnu, že vodič na 4:00 ve světlé chvilce konečně chápe realitu. Zastavuje a přímo před mými barevnými šmouhami překusuje provázek, doposud hrdě podpírající jeho osobní balonek… …Chi ride il venerdì piange la domenica (Kdo se směje v pátek, v neděli pláče)…
…dávno už předběhnuti skupinkou vodičů, nadnášenou balonky s fixkou namalovanými čísly 4:30, přebíháme přes jednu z posledních hliníkových lávek, postavených pro běžce nad vodními spojkami mezi hlavními městskými kanály Canal Grande a širokým Canale della Giudecca. I těch pár metrů převýšení mi pokaždé dělá velké potíže. Kája na každé z nich poleví a pidi stoupání na pohodu vyjde, starostlivě se na mne otáčejíc… …náhle jsme tady. A teď..na mém dlouho vytouženém, ikonickém místě. Na úplné špici nábřeží, před pontoňákem. Tupě pozvednu zrak…a ze střechy celnice mne oslní záblesk z nastaveného zrcadla. Dva otroci, skrčeni pod její ukrutnou tíhou, drží z posledních sil v roztřesených pažích nebetyčně těžkou zeměkouli…
…socha Atlase ze 17. století, která je umístěna na střeše muzea, byla i po rekonstrukci zachována. Představuje dvojici otroků, kteří na svých zádech nesou zlatou zeměkouli, na jejímž vrcholku stojí Štěstěna. Socha měla představovat nadřazenost Benátské republiky. (wiki)… …konečně za 40. kilometrem…těšil jsem se na něj od první chvíle, co jsme se na Benátský maraton přihlásili. Vbíhám totiž s Kájou hrdě a shrbeně na pontonový most, postavený ve světově slavném městě jen pro mne a pár dalších vyvolených. A nechám se, povislý úsměv na rtech, vyfotit oficiálním fotografem závodu na památeční foto… …to je zajímavý… Tobě všechno připadá zajímavý! Nejsem blbej!…
…stejně jsem měl štěstí…kdo to má? Kdo s kamarády z celého světa může mimo jiné 13x bez aut proběhnout Prahu stověžatou, od Marathonu do centra Athén, města Frankfurt, Budapešt, Košice, Drážďany atd. …a bez turistů vinice v kraji Beaujolais, kolem Gardského jezera, vinařské kraje Beauolais, Wachau, Moravy, české i nečeské hory i doly – atd.?…
…na nábřeží za pontoňákem se běžci před čtyřmi lety brodili do půlky lýtek ve slané vodě. Nám to letos nehrozí…přesto se přes náměstí SAN MARCO brodím medem. Po krk. Tak těžký krok mám. A také solí. Až po oči. Je to zážitek! Teď už není kam spěchat, nic mi neuteče. Poslední maratonské metry v životě si přece musím vychutnat. 41. kilometr má ceduli přímo na náměstí, v 15. a 16. století pupku světa. V mém vlastním pupku cítím mravenčení – nejen z lokality…poslední kilometr…a už nikdy víc. Slib je slib, Je mi veselo z toho, že se mi povedlo všechny maratony v životě dokončit…v běhu…a zároveň smutno z jistoty, že právě ztrácím možnost postavit se na start jakéhokoli dalšího… …Důvod, proč člověk přestává věřit sám sobě, jsou jen obyčejné nesplněné sliby...
…poslední kilometr mám zamlžený. „Tempo“ 8:00, skupina vodičů s balonky s fixkou namalovanými čísly 4:45 dávno v cíli, Jana dávno v cíli…David dávno zpátky v Mestre, vychutnávajíc si osobák, vylepšený o dobrých 10 minut, Ondra dávno v cíli…a Šleha, téměř podpíraný Kájou, probíhá bránou za 4:57 a něco…naposledy…
…za pár minut po zklidnění tepu se mi dělá fyzicky špatně. Opírám se o zábradlí u šaten a náhle jsem prázdný. Není z čeho brát. Ve svalech ani v hlavě. Všechno je pryč…tělo je v pytli a hlava též…
…odplouváme pak s Kájou (společně s Ondrou, který doběhl pouhých 10 minut před námi!) vodní tramvají zvanou vaporetto zpět do přístavu na západní okraj Benátek. Vnitřek lodě je dusný a horký, plný zpocených závodníků. Abychom neomdleli, k čemuž ani jeden z nás nemá dnes daleko, vtíráme se drze na malou plošinku na zádi, skrz kterou profukuje čerstvý luft. Těsně za skleněné dveře. Opírám se o ně zadkem, když mne náhle od nich odhodí silný úder. Závodník, evidentně ještě starší než Šleha, vypnul. Z druhé strany si ustýlá do dveří…hlavou. Omdlel vypětím a vedrem, panujícím v interiéru lodi… …asi také nedodržel slib, který dal sám sobě.
P.S.
24.10.2022
…následující den po mém posledním maratonu se dorážíme patnáctikilometrovou prohlídkou PADOVY. Nádherné město. Na roztřesených nohách jej obejdeme celé. Prastará universita, na které promovala 1.žena na světě, největší náměstí v Evropě, nejstarší kavárna v Itálii, hvězdárna v prastaré věži prastarého hradu, nejstarší botanická zahrada tamtéž…a kostely, kostely, kostely…a baziliky… …BAZILIKA svatého ANTONÍNA, místními zvaná zkráceně Il Santo („Svatý“), je nejvýznamnějším chrámem v severoitalské Padově a jeden z největších chrámů v Itálii vůbec. Jsou zde uloženy ostatky svatého ANTONÍNA PADUÁNSKÉHO. V roce 2021 byla zapsána na seznam světového dědictví UNESCO. Svatý Antonín byl proslulý portugalský světec a kazatel, ochránce chudých i všech, kteří stále něco ztrácejí. Narodil se v Lisabonu roku 1195, působil v mnoha místech Evropy a v severní Africe; zemřel v Arcelle poblíže Padovy v roce 1231 a již následujícího roku byl svatořečen. Byl to nejkratší proces svatořečení v dějinách církve...světec je pohřben pod oltářem honosné kaple po levé straně… …v levé lodi baziliky sv. Antonína, za výstavou mnoha fotografií ztracených lidí, hladím velký deskový, do lesku ohlazený polodrahokam nad jeho hrobkou. Nejsem sám. Musím vystát frontu všech těch, co někoho nebo něco ztratili…
Teprve až něco ztratíš, uvědomíš si hodnotu ztraceného. Šleha
Na konci vždy vše dobře dopadne. A jestli to dobře nedopadlo, tak to potom ještě není konec. John Lennon
P.S.2
25.10.2022
Cesta domů. V Pádské nížině krásně prší. Zato prosluněné Alpy jsou už po dešti. Z prudkých svahů nad dálnicí stékají mohutné vodopády, ještě před pěti dny vyschlá koryta řek jsou naplněna. Zastavujeme u podhorského jezera kdesi v Rakousku. Rákosí šustí ve větru – podzim, klid, rovnováha. A já, sám se sebou vyrovnán a duševně prázdný, si pak za oknem přibližovadla slibuji, že do Vánoc nepopoběhnu. Kupodivu mi to nedělá problém.
Je šest týdnů po maratonu. Prozatím jsem doběhal. Začalo to týden po Benátkách. Jsem slabý, špatně vidím, motá se mi hlava…a čekám na výsledky z kliniky cizokrajných infekčních chorob. Z bambilionu dalších vyšetření nemám žádný relevantní nález. Neurologie, sanitka, kardiologie, oftalmologie, ORL, sanitka, fyzioterapie, …ie, …ie, …ie…UZ, USG, RTG, MRS…jen z kliniky cizokrajných infekčních chorob ještě nic… …a tak jen tupě koukám v koupelně do nastaveného benátského zrcadla. Na ksicht starýho, unavenýho chlápka, bodnutého v jeho dřevních maratonských dobách jakýmsi nukleárním hovadem…
Gallina vecchia fa buon brodo (Stará slepice je dobrá tak na polívku)
Morová Šleha
Šleha běhá... 