Podívali jsme se na mapu. Na plán našich zatím nezdolaných hor v rámci AKCE KOPCE. Červené trojúhelníky nevyběhlých kopců už zbyly skoro jenom na Moravě… skoro… a taky na Sněžce, na Plechém, na Smrku (toho z rychlebských hor) a na Kamenci z hor novohradských. No, a nejbližší trojúhelník na nás z mapy blikal z Kleti. Cesta do Křemže je sice dlouhá, ale nepříliš náročná. Je tedy rozhodnuto. Hlasováním 2:0 pro. Poběžíme na Kleť.

Po třech Šlehových prostatických zastávkách na nejnepravděpodobnějších místech u silnice se konečně dostáváme na rozlehlé parkoviště s obrovskou louží uprostřed. Uprostřed malebně šedolistopadově uslintaného městečka Křemže. Sandhall je tak lehce oblečen, že než si Šleha zaváže botky běhalky a počtvrté ucvrnkne, dostává regulérního Parkinsona. Naštěstí již po prvním silničním kilometru směr zřícenina starobylého hradu Dívčí Kámen rozmrzá – a je schopen první věty, která zní: „Je mi fakt kosa!“

Upřímně řečeno – v takovém hacafráčku by byla zima i lednímu medvědu na kamnech. Nevím odkud vytáhl kraťoučkou a podezřele ošuntěle vypadající fusekli a do modra zkřehlými třesoucími se prsty si jí s nadlidským úsilím natáhl na ruku. Sněžení hlášeno až zhruba od 900 m.n.m. Rád bych mu pomohl alespoň malou dodávkou energie, jenže dnes s sebou nemáme ani ň. Skoro. Asi deset sušených brusinek. A k pití už vůbec nic. Jsem zvědavý, v jakém stavu a zda vůbec se k rozhledně na Kleti vydrápeme. Zvláště, když jsme si vybrali za čtyř možných cest k vrcholu neomylně tu nejtěžší. K zřícenině hradu DÍVČÍ KÁMEN je to vlastně pohodička… rovinka a z kopce, ale dál už ne. Řešíme, zda jsme tu – my sklerotici – už v předchozím životě byli. Ani jeden se nepamatuje. Výstup až nahoru na zříceninu si odpouštíme. Je nám jasné, že každý ušetřený výškový metr bude mít pro nás – vbrzku také zříceniny – cenu zlata.

Nápad šetřit energií se začal vyplácet hned vzápětí. Prudký výběhošlap – po žluté na protější svah – způsobil opačný extrém. Z předešlé „klepačky“ jsme vyfuněli rovnou do „spařenosti“. Odměna za makačku však stála za to. Na loukách za roklí se nám otevřel optimistický výhled. Hustá mračna, plující nízko nad zemí, se začala pomalu rozestupovat a hřeben Kleti byl najednou před námi vidět jako na dlani. Přeběhli jsme lesem k železniční trati u Třísova. Po chvíli poprvé zahlédneme po levé ruce Vltavu. Její krásné údolí mezi Dívčím Kamenem a vesnicí Zlatá Koruna se stejnojmenným známým klášterem, je prostě pastva pro oči. Jen škoda, že na konci dalšího táhlého výběhu ve svahu u řeky bylo šumění a šplouchání vystřídáno skřípavými a dunivými zvuky drtičky z kamenolomu. Celý kopec nad řekou seřízly válečky trhaviny, kusadla bagrů a kola náklaďáků. Za vesnicí Plešovice, kterou jsme na hřebeni proběhli, jsme se dočkali milého překvapení. Nové síly do žil a úsměv na tváře Gulliverů nám vlévá mini model jihočeské vesnice. To si musíme vyfotit.

Tvořiví jihočeští vlastenci se vyřádili.

Po krásném traverzu pak přímo nad řekou Vltavou přibíháme do ZLATÉ KORUNY.

Na běhometru desítka, právě jsme se dobře rozklusali… teprve teď začne právě to, kvůli čemu tu hlavně jsme…kvůli akci kopec přece. Osm kilometrů stále do kopce. Bez přerušení. Ano. Kopec nepřerušený, ale běh ano. Tentokrát kupodivu ne vinou Šlehy. Tentokrát vadne Sandhall. Jakmile mu vyletí tepy, okamžitě ho začne bolet hlava. S tím se fakt blbě běží. Šleha má tedy dost času fotit… třeba tohle nebo tohle…

Počasí se stále lepší. I modrá obloha se sem tam – na rozdíl od většiny republiky – nakonec ukáže. Od zhruba 800 m.n.m. ale také sníh. Sandhall se také lepší. Jen musíme tempo upravit tak, aby hlava nezačala znovu bolet. Zkráceně – na vrcholové kótě Kleti je Šleha o něco dříve. Najednou je modro, jako na objednávku. Může tedy v klidu vyfotit tohle:

KLEŤ 1084 m.n.m.

Jsme na výběhu. Přitom stojíme frontu. Lidí jak prejtu. Vevnitř. Dáváme si budvárek. A tatranku. Konečně něco do žaludku. Po osmnácti kopcovitých kilometrech nejvyšší čas. Venku skoro nikdo. Začalo totiž zase sněžit a foukat. Na rozhlednu nejdeme. Škoda. Je to zbytečné. Je z ní vidět prd. Přitom je z ní někdy vidět…až Alpy…škoda…

,,,v Terezině chatě je sice hlava na hlavě, ale krásně teploučko. Ke sladkému budvárku slaďoučká tatranka, výstup do druhého patra chaty a výhled na proudící sněhové mraky, chvíli i na údolí směrem na sever – směrem k rodišti budvárku. Bodl by i další kousek. Po poradě se návrh zamítá, neboť nás mok dosti ochladil. Jdeme ven.

Do Sandhalla po panu Budvarovi okamžitě vstupuje pan Parkinson. Jakákoli absence tukových polštářků na jeho tělesné schránce je momentální nevýhodou. Musíme tedy opět donutit údy, zdřevěnělé předchozí námahou a také studeným pivkem, k opětovné zahřívací činnosti.

Z druhé strany je rozhledna nějaká do šeda. Půlhodinka pouhá – a podmínky nahoře se velmi změnily. Mraky se honí přes vrchol, ale naštěstí právě včas – na focení – se rozestoupily. Kloužeme po žluté turistické a po čerstvém sněhu. Šlehovy silničky si musí zvykat. Za týden se vyráchají víc. Koloběh z Řípu do Prahy je prověří, takže tady mají zatěžkávací zkoušku. Kupodivu jsme nespadli, což se zejména u Šlehy rovná zázraku. Seběh… ten je vždycky za odměnu. Ale nesmíš mít nohy moc rozbité. Což se naštěstí v „případu Kleť“ nestalo. Takže paráda. Běh mírně dolů, skoro po vrstevnici, listíčko pod nohami, jehličí, studánky… a kakakamení! Šleha vytahuje v běhu mobil… a říz s ním na zem. Křup! Na displej přilétl pavouček… prostě Šleha! Kupodivu stále funguje, pár fotek ještě zvládne. Paní Kolombová-Šlehová má alespoň vyřešen vánoční dárek…

Seběh není dlouhý, jen osmikilometrový. Za půl hodinky jsme z lesa venku – na loukách. Poslední otočení k hřebeni…a Kleť na rozloučenou vystoupila z mraků. Něco cítíme. Že by dojetí? Nejdřív si myslíme, že sebe. Nebylo by divu. Nenene… něco jiného. Takové mimořádné nadělení je třeba zdokumentovat…

…jsme zpátky v Křemži. Umazaní, „voňaví“, unavení… a spokojení. Šestnáctý výběh skončil – zatím byl nejstudenější, rozhodně však zahřál na duši. Kam příště? Necháme se sami překvapit…